#DÍTĚ: Tři siláci na silnici

20. ročník festivalu pro děti a jejich dospělé

Divadlo ALFA, Plzeň

Vítek Peřina: Tři siláci na silnici
režie: Tomáš Dvořák

Slabí siláci

Příběh i sdělení inscenace jsou velmi jednoduché. Tři bratři, maminčini mazánci, vyrazí do světa, aby si našli nevěsty a načerpali trochu těch životních zkušeností. Cestou se střetnou se zákeřným kamioňákem, který unesl krásnou pumpařku Marcelku, aby si ji přidal do své výbavy dívek, které mu vaří a uklízejí. Vše dobře dopadne, dva starší bratři nakonec pochopí, že sami nic nezmůžou a spojí síly s mladším, naivnějším a upřímnějším, zneškodní kamioňáka a zachrání dívky, které se stanou jejich nevěstami. Poučí se o tom, co jim na začátku marně vtloukala do hlavy jejich matka (stejně planě, jako každý rodič poučuje své robátko o životě) – že musí táhnout za jeden provaz a že svou sílu musí používat na pomoc slabším, nikoli na sobecké dosažení svých cílů. Zároveň během cesty zjistí, že i cesta může být cíl. Prosté pohádkové sdělení, které nesprávně uchopené může vyznít jako poučování dětiček o životě, kreativně uchopené může být dobrou a nápaditou komedií a samozřejmě nemusíme ani pochybovat o tom, že z něj lze vytřískat mnohem více.

Alfa se vydala cestou komedie. Tvůrci využívají marionety i živé herce, vodění loutek je zcela odhalené, loutkové pasáže doplňuje rocková kapela s „truckers songs“ – něco ve stylu Katapultů. Prostě drsné písničky o tvrdém životě na silnici, autech a podobných záležitostech, které procítěně zpívají neméně drsní chlapi v kožených bundách. Pochopila jsem ironii, s níž k téhle komunitě přistupují, ale přijde mi to tak ohrané a nadužívané, že už nenalézám moc důvodů ke smíchu. A nejsem si ani jistá, zda onu ironii pochopí děti, zda pochopí, na co vlastně míří. Ale budiž, pro řadu rodičů to určitě zafunguje a jde tu jen o mojí skepsi (podobný princip, jenom s vesnickou zábavovou kapelou, používají Vašíček s Jarkovským například v inscenaci Gazdina roba, ale tam má ovšem tato ironie hluboký smysl, dotváří kolorit „zaprděné“ vesnice).

Mnohem větší problém mám s jazykovými hříčkami, spíše nejapnými než japnými. Často fungují tak, že někdo použije nějakou běžně užívanou frázi a druhý ji pochopí doslovně (například: „To si pište!“ – „Nebudu, nemám tužku.“). Vesměs ani nejde o vynalézavé jazykové hříčky, jakými srší například inscenace Jiřího Jelínka, ale o pouhé přenesení známého na jeviště – spíše než humor je z toho pak trapno. Nepopírám, že někdy to vyjde celkem dobře, ale většinu času jsem měla spíše opačný pocit. Nevím, zda trapnost těchto hříček byla záměrem – byla-li, opět moc nerozumím tomu „proč“. Protože jsou všechny postavy tak trochu dost hloupé? Takže jde o výsměch lidské hlouposti? Možná se mi ale prostě jen tvůrci netrefili do stylu humoru, ostatní diváci se celkem bavili.      

Poslední, s čím si lámu hlavu nejvíce, je něco, co vždycky učil své studenty (nejen) profesor Krofta – když používáte loutky, musíte vždycky vědět proč. Proč byli Tři siláci na silnici loutkoví, to opravdu netuším. Ve výsledku ale nepochybuji, že si tahle inscenace svoje publikum našla a že ho dokáže pobavit právě svou nenáročností a jednoduchostí. A ta hudba je vlastně dost dobrá.