VILOmeniny - divadelně-hudební festival pro děti a jejich rodiče
NEJEN LIDOŽROUTCI, ALE UŽ I KLAUNI!
Text jednoho z nejúspěšnějších autorů pro děti a mládež Mika Kennyho Pozor, děti, přijela k nám pouť, patří sice mezi nejlepší texty (pro cílové publikum, v našem případě 7+) posledních pěti let, ale zároveň s sebou nese jistou inscenační náročnost, kterou může předurčovat už úvodní scénická poznámka: „Dětský pokoj, který může pojmout celý svět“. Příběh navíc balancuje na hranicích reality, dětské fantazie, snové podezřívavosti a vlastní pokroucené paranoie. A ne vždy dává jasně najevo, čemu věřit, co je ještě skutečné a co už je představivost dětí. Využívány jsou motivy z Jeníčka a Mařenky, které Kenny přetavuje ve zcela vlastní a výsostně strašidelnější až horrorovou pohádku. Nebo alespoň tak by se na první dojem a první čtení dal text vykládat. Významů a interpretací však nabízí mnohem více. V roce 2015 v rámci projektu Trojč(t)ení jej poprvé na českém jevišti uvedlo jako scénickou skicu Divadlo rozmanitostí z Mostu (překlad David Košťák). V roce 2017 se k textu vrací a v plné parádě.
Zatímco do města přijela pouť a starostlivá, vzorná a milující maminka musí pořád vařit knedlíky, vskutku škodolibě zákeřná Mařenka vypráví svému mladšímu bratříčkovi pohádku. Vyprávěnku, která může mít základ ve skutečných událostech, ale která později vytvoří smyšlený a spletitý příběh, jemuž sama tak trochu a na pár chvil uvěří. Co když není starostlivá maminka vzornou a milující maminkou, ale strašlivou čarodějnicí, která místo knedlíků vaří Dětskou polévku? Polévku z dětí, kterými se musí živit klauni. Klauni, kteří s každou poutí v každém městě ukradnou jedno jediné dítě – chlapce. Co když...?
Divadlo rozmanitostí rozhodně nejde divákovi přímo na ruku. V děsivém a místy chaoticky vyšinutém ovzduší mu předhazuje sled humorných, pohádkových i skutečně strašidelných výjevů, které jdou proti „tradičnímu“ inscenování pro mladého diváka a nepochybně i proti „tradičnímu“ způsobu mosteckého inscenování a vyprávění (oproti jiným inscenacím). Míří tak k odvážné dramaturgii či snad „dětské“ alterně, která se nemusí líbit všem – podobnou dvousečnou zbraní je i polárkovská Škola Malého stromu, o které jsem psal zase tady. Jednou z nejsilnějších a zároveň nejstěžejnějších složek je, jako prakticky vždy u Rozmáňa, hudba Tomáše Alferiho. V mostecké inscenaci – zdá se mi – nejde ani tak o to, zdali všemu porozumíme (čti: zdali se přesně orientujeme v tom, co je nám vyprávěno a předváděno), ale o to se bát. Bát se, sedět jako zařezaní a dívat se i divit se, co všechno dokáže nevinné strašení v kombinaci s velkou špetkou (nejen) divadelní fantazie. Rachoty, šepoty, kuchyňské nože, děsuplné panenky, po chlapečcích lačnící klauni, masky…
Nemohu se však zbavit pocitu, že leccos inscenaci přebývá a něco jí zase chybí. Mnohé scénické i jiné prostředky jsou jen prostředky pro vytvoření efektu (jde jen o to se bát?), ale dále zůstávají jaksi nedořečené. Jsou (leč sofistikovaně a legitimně) využity a zneužity pro (ne)jasné účely a ty další, možno dohledávat a libovolně dosazovat, domýšlet – navíc pro každého to bude znamenat vždy trošku něco jiného. Klíč čtení tak nemusí být jednotný a už vůbec ne mezi dětskými recipienty. Ale i to je strašidelnou a lákavou hrou, kterou divadlo nabízí. Nepochybně je ale stejně tak možné, že jsem už akorát příliš "velký" na to, abych to správně přečetl. A tak přes všechny stejně nedořečené výtky, je velikým kladem, že mostecká (ale i mnohé další) inscenace dokazuje, že se konečně i tuzemské divadlo pro děti a mládež posouvá tím správným (odvážným, otevřeným a „dospělejším“) směrem.
*******
Jeníček: A klauni slíbili, že už nikdy nebudou jíst malé chlapce!
Mařenka: Ne, to neslíbili. Nebuď hloupej, Jeníčku. Klauni musí jíst děti.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.