#KS: Mohli byste mít slovo!

Pravidelným seminářem naší katedry je mj. Kritický seminář pod vedením doc. Petra Christova, Ph.D., na kterém mnohdy vznikají dobré texty. Byla by však škoda našeho "šuplíkového" psaní, které má sloužit k seminářové (sebe)reflexi, podrobení zraků kolegů a různorodým praktickým zadáním až po samotný výstup, nevyužít. Startujeme tak další cyklus z naší alma mater. Prvním textem je reflexe derniéry Slováckého divadla, které se svým Nepřítelem lidu hostovalo v Divadle v Dlouhé. Autorem textu je kolega Tomáš Blatný. (Jeho titulek reflexe je navíc příhodný i k tomuto "kritickému" cyklu.)

*******

Drama Henrika Ibsena nastudované Slováckým divadlem v čele s režisérem Zdeňkem Duškem vyústilo ve stejnojmennou inscenaci – Nepřítel lidu. Kus ovšem nese podtitul Síla interpretace, který určuje svéráznou režijně-dramaturgickou koncepci.

Hybnou silou této koncepce je nově vytvořená postava Moderátora. Celá inscenace je jím provázena a společně s divákem rozkrývá to, co se na jevišti odehrává. Glosuje děj, chování postav a sebe samého, poněvadž i on ztvárňuje kromě moderátorské i jednu z postav původního dramatu – tiskaře Aslaksena. Hraje si se svojí dvojí úlohou, s herci, ale i s diváky. Představení několikrát v průběhu zastavuje, aby mohl leccos osvětlit (nevyhýbá se ani pojmům z divadelní teorie) nebo aby se mohl diváků zeptat na jejich názor, a provést tak jakýsi průzkum diváckého mínění. Systém hlasování založený na pasivitě členů masy (předpokladem je lenost a strach diváků z interakce) využívá demagogických postupů. Nutí diváka vybrat si jednu z dvou nastolených odpovědí, čímž jinou alternativu vylučuje. Moderátor vede diváky cestou „správných“ odpovědí a dává jim jen zdánlivě prostor pro jejich vlastní názor. Tím se dostává k jednomu z nejzajímavějších triků, který je zároveň katarzním momentem inscenace. Drtivá většina, jakožto hloupá masa, která žije v domnění, že má vždy pravdu, je ukazována v negativním světle, zatímco člověk sám je prezentován jako bytost mající tendence považovat se za intelektuální menšinu. Katarze spočívá v tom, že masa lidí v hledišti plná „individualistů“ se shoduje v odsouzení hlouposti drtivé většiny, a sama se tak stává částí jednohlasného celku, součástí drtivé většiny. Lidé mají tendence považovat se za individualisty a neztotožňovat se s manipulovatelným davem. Neznamená to však, že tím davem ve skutečnosti nejsou.

Ve chvíli, kdy se potýkáme s takovýmto uchopením divadelní hry, je nutné položit si otázku, jaký je zde záměr, a zdali se nejedná o samoúčelnou aktualizaci sloužící pouze jako humorný element podporující komediálnost Ibsenovy hry. Moderátor jakožto prostředník mezi postavami na jevišti a diváky v hledišti zprostředkovává komunikační kanál, který se ke konci první části před přestávkou překlene v debatu s herci, kteří vystupují z role a s diváky otevřeně diskutují. Radikální tah režiséra Duška však zůstává poněkud nevyužit. V okamžiku, kdy by byl Moderátor potřeba nejvíce, aby diskuzi usměrňoval a směřoval a mohla tak vzniknout platforma k prodiskutování aktuálních společenských témat, které souvisí s tématy obsaženými v textu, zůstává debata nemoderovaná (například otázka o přijetí, či nepřijetí referenda se ve spojitosti s polemikou o drtivé většině přímo nabízí). Na pražské repríze 7. 10. 2017, kdy měla inscenace zároveň svou derniéru, bylo nasnadě akcentovat blížící se volby do parlamentu. Jeden z diváků dokonce poznamenal, zdali vzhledem k aktuálnosti volební tematiky neuvažují interpreti o dalších reprízách. Bohužel byl ale umlčen argumentem, že je to derniéra, a tudíž s tím nic nezmůžou. Smích tak přítomné téma voleb odsunul za dotazy typu, jak se inscenace líbila v Uherském Hradišti v porovnání s ostatními. Poměrně krátký prostor tak nenabídl přílišnou možnost k diskuzi.

A tak se smějeme a smějeme oné aktualizaci samotné, divadelním gagům a bezpochyby uvěřitelným hereckým výkonům, avšak Síla (této) interpretace navzdory svému potenciálu diskuzního fóra zůstává poněkud hluchá a nevyužitá.

-- Tomáš Blatný