Theatrum Kuks - multižánrový festival; baroko, jak jej nečekáte
Matija Solce
Reflexe vyšla ve třetím čísle Seemanova deníku.
Zpravodaj dostupný na webových stránkách festivalu.
ANEB DIVADLO S VELKÝM D
Máte v zadku až po loket vraženou ruku! Všichni jak tu sedíte! A zkuste si ji vyrvat, schválně jak skončíte, schválně jak se udržíte na nohou! Schválně kde vás najdou pohozené... a přitom jste byli hvězdou večera! Cha chá!
Vedle prezentace dílny Loutky v ruce je druhá kapitola „slovinské epopeje“, totiž Happy Bones Matiji Solceho snad nejvýstižnější definicí pojmu tragikomedie. Inscenace je lekcí „Smrt hrou“. Vedle toho však dostáváme nádavkem i něžně brutální a brutálně něžnou studii na téma „co je nad námi“, „co je v nás“, případně „čí že to ruku máme narvanou v zadnici, co za nás ta ruka dělá a co to udělá, když se té ruky zbavíme“. Jinými slovy „jak si lze taky představit sebevraždu“, kterou inscenace začíná i končí. Ocitáme se v limbu, v předsálí smrti, v nanosekundě mezi stisknutím spouště a exitem jistého nejmenovaného loutkoherce. V momentě, kdy již nic není podstatné – a tak se kosti zvířat i lidí zbůhdarma proměňují ve zvířata jiná, ve tváře a hlasy odkudsi. Jako by onomu nešťastnému loutkoherci proběhl před očima celý život. Život bizarní, strhující, dojemný a neskutečně vtipný.
Matija Solce vede své loutky s takovou lehkostí, že se zcela zpřetrhávají nitky mezi objektem a vodičem. Mnohdy mám dojem, že se nechává vést svou loutkou. Pohybová bravura nestačí – má také obrovský hlasový rejstřík a talent rychlého střihu. Postavy – kosti, kůstky, prsty, dlaně – jsou čitelné od prvního nádechu, od prvního škubnutí, od nejmenšího záchvěvu vodičovy ruky a střídají se rychleji než v akčním filmu. Divácky vděčnými scénami si Matija omotal diváky kolem prstu a rázem si s nimi mohl dělat, co chtěl. Stal se naším vodičem a my jsme souhlasili. Náhle zmanipulováni a manipulováni, náhle zbaveni svobody, a to za potlesku a bouřlivého smíchu. „Všichni jste loutky!“
A o smrti znovu v bleděmodrém: třetí část „slovinské epopeje“ byla malým překvapením včerejšího dne. Přidaný pozdně večerní Život pod psa. Zde dovádí Matija Solce své herectví k dokonalosti – k vodičské, hlasové a dramaturgicko-režijní bravuře se přidává ještě nadání hudební a ruchové.
Dášeněk na jevišti jsem neviděl mnoho, ale tato, „solceovsky“ bizarní až delirická, dojemná ale pozorně se vyhýbající klišé a citovému vydírání (což může zvolený materiál snadno přivodit), patří k nejlepším, nejhlubším a nejsilnějším. Krom toho je nejvýpravnějším dílem celé pomyslné trilogie – co do objektů-loutek, hudebního doprovodu atd. Nejvíce budu patrně vzpomínat na Happy Bones pro filosofickou hloubku i šíři, emocionální sílu, perfektní fázování a umístění jevišťátka před krucifix v hloubi šporkovské hrobky, Život pod psa perfektně a efektně zakončil tematický oblouk, který započal již odpoledne: smrt zlehčená, kabaretní, snad i vulgární a velmi komická – smrt jako filosofický problém, poslední věci člověka, determinace, manipulace – život a smrt, přátelství a smrt blízkého.
Ačkoliv byl Matija večer již opravdu unavený, dokázal rozpohybovat rytmicky precizní, přitom již příjemně uvolněnou show s neskutečně silným závěrem, o jehož nahodilosti pochybuji. Karel Čapek zemřel a umělec odchází pryč, následován svým skutečným psem Fridou. Bylo to mé první bližší setkání s jedním z nejtalentovanějších loutkářů současnosti – minimálně v kontextu střední Evropy. Ze šapitó jsem odcházel s pocitem, že jsem se setkal s někým, kdo zcela a bezezbytku pochopil, v čem spočívá síla divadla. Že jsem měl možnost spatřit moderní loutkové divadlo v té nejintenzivnější, nejčistší a nejkoncentrovanější formě. Děkuji.
-- Vojtěch Vávra
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.