87. Jiráskův Hronov, festival amatérského divadla
definitivní aktualizace: 18. srpna, po hektolitrech kafe a z Chomutova
definitivní aktualizace: 18. srpna, po hektolitrech kafe a z Chomutova
Připadá-li vám název/nadpisek dostatečně infantilní, je to správně. Můj jubilejní článek zde na blogu, 87. Jiráskův Hronov mýma očima v netradiční formě. Zápisky do deníčku, postřehy, komentáře, glosy a jiné krátké formáty budou bez redakce/cenzury/autocenzury/korektury průběžně publikovány zde v tomto příspěvku. Psány povětšinou rovnou z chytrého telefonu. Aktualizovátko nahoře vás vždy upozorní, jak pravidelně se mi to daří. Neformální pokus, jak přinést na náš blog alespoň kousek letošního Hronova. Budu psát po kouskách, hromadně i zpětně. Jak to vyjde. Zkusím být vtipný, zkusím být i divadelní reflexi přínosný, zkusím prostě být. Tak uvidíme. #Lukáš_na_Hronově
DEN PRVNÍ
pátek, 4. srpna
Cesta na letošní Hronov byla příjemná. Klimatizace v postarším autobusu překvapivě fungovala, dokonce i sluníčko nás šetřilo a tak jsme se s „náhodně“ potkanými (v tomto divném slově lze najít zvíře) přáteli nemuseli roztejkat do sedaček. Všechny zácpy jsme samozřejmě vysbírali a poctivě se zdržovali za každým traktorem a jinými vysokorychlostními prostředky.
První představení festivalu Rok na vsi od DS Vrchlický Jaroměř jsem úspěšně propásl. Zdržela nás registrace, pak jsme dlouhou dobu taktizovali ve škole, kde a jak budeme spát. Nakonec zvítězila chodba v prvním patře a máme dokonce i vlastní poličky. Vypadá to jako nějaký squat. Pak jsme se dále se všemi vítali a uvítávali. A pak pivo. Jako již tradičně všichni rozkřikovali, že mám narozeniny. Červenal jsem se. Bylo to hezké. Následně jsme u Tritonu poprvé zabili Janíčka Janka a skončili kdesi Mezi horami. Dobrou (čti: dobré ráno). Kamarád a divadelní kolega V. K. běžel obnažen přes chodbu a vyděsil pár seminaristů. Jestli svou nahotou nebo malou konývkou, kterou si zakrýval intimní partie, vám neřeknu. Ostatní pikantní zážitky dne prvního si nechám pro sebe. Znovu dobrou.
Cesta na letošní Hronov byla příjemná. Klimatizace v postarším autobusu překvapivě fungovala, dokonce i sluníčko nás šetřilo a tak jsme se s „náhodně“ potkanými (v tomto divném slově lze najít zvíře) přáteli nemuseli roztejkat do sedaček. Všechny zácpy jsme samozřejmě vysbírali a poctivě se zdržovali za každým traktorem a jinými vysokorychlostními prostředky.
První představení festivalu Rok na vsi od DS Vrchlický Jaroměř jsem úspěšně propásl. Zdržela nás registrace, pak jsme dlouhou dobu taktizovali ve škole, kde a jak budeme spát. Nakonec zvítězila chodba v prvním patře a máme dokonce i vlastní poličky. Vypadá to jako nějaký squat. Pak jsme se dále se všemi vítali a uvítávali. A pak pivo. Jako již tradičně všichni rozkřikovali, že mám narozeniny. Červenal jsem se. Bylo to hezké. Následně jsme u Tritonu poprvé zabili Janíčka Janka a skončili kdesi Mezi horami. Dobrou (čti: dobré ráno). Kamarád a divadelní kolega V. K. běžel obnažen přes chodbu a vyděsil pár seminaristů. Jestli svou nahotou nebo malou konývkou, kterou si zakrýval intimní partie, vám neřeknu. Ostatní pikantní zážitky dne prvního si nechám pro sebe. Znovu dobrou.
DEN DRUHÝ
sobota, 5. srpna
První divadlo! Latrina Magika při V.A.D. Kladno a jejich Valérie a týden divů. Inscenace přiznaně spoléhá na scénografii a vizuál obecně. Většinu toho, co by se dalo napsat lze snadno vyčíst/domyslet již z názvu souboru a kusu samotného. Rozkládací kadibudka, působivý videomaping. Hned na úvod chce se mi podotknout, že je to divadlo, které chcete vidět a o kterém se dá (nějak) přemýšlet. Nicméně se nemohu zbavit pocitu, že celá ta scenérie a posléze hudební složka (podkres i písně) přehrávají vše ostatní. Herce i příběh, který vlastně „není“. Zinscenovaná předloha Vítězslava Nezvala a Johna Reda příliš nezaujala a přitom by mohla, protože fragmenty témat, které jsem stačil pochytat, zdály se nejen divácky lákavé. Formát (a vůbec forma) převažuje nad obsahem a nakonec se to celé tak trochu omrzí a okouká. Je však určitě dobře, že něco takového vzniklo, a že to tady bylo.
Druhým představením byl kus slovenského souboru Súbor Uložiť ako Bratislava. Pojednávanie vo veci Genesis je spíše performancí, která zdánlivě naznačuje, že bude vyprávět o biblických příbězích. Bude. Bude ale také o otázkách, sporech, interpretacích a dezinterpretacích, výkladech. Může vlastně divadlo (potažmo umění) pokládat otázky? Súbor ve svých „inscenovaných“ soudech natahuje temporytmus na skřipec, úmyslně provokuje divákovu trpělivost, hraje si s ním, ždíme z něj zbytky pozornosti, aby pak trefně pointoval. Je tam též nějaký pohyb a hraje se na cello. Závěr je vychytralou tečkou (pro někoho klidně „vylháním“ se z…) za vším, co bylo řečeno a předváděno. Konec dobrý všechno dobré – vítězí moment překvapení a koncový „plot twist“, který si na paškál bere nejen Súbor, ale i divadlo obecně.
Víc jsem už nestihl, protože jsme večer hráli v rámci doprovodného programu Prokletí rodu Baskervillů s naším Ty-já-trem NAČERNO. Těšili jsme se. Z výsledku jsme lehce rozpačití, ale tleskali nám a ústní pochvaly též dorazily. Tak snad dobrý. Honza Švácha o nás do zpravodaje napsal, že to byl „dobrý bigbít“, ale chtěl by spíš nářez. Ale on to nářez byl – hráli jsme od čtvrt na jedenáct v rozpálené Sokolovně. Diváci dostali nářez v podobě celodenní únavy a vzduchu, který by se dal krájet, a my dostali nářez, kdy jsme se v kostýmech vykoupali ve vlastní šťávě. Pražský bigbít jsme pak vzali do Tritonu, kde jsme ovládli zpívající prostor, až nám struny praskaly. Na dvě hodiny zase dobrou a za chvilku repete.
První divadlo! Latrina Magika při V.A.D. Kladno a jejich Valérie a týden divů. Inscenace přiznaně spoléhá na scénografii a vizuál obecně. Většinu toho, co by se dalo napsat lze snadno vyčíst/domyslet již z názvu souboru a kusu samotného. Rozkládací kadibudka, působivý videomaping. Hned na úvod chce se mi podotknout, že je to divadlo, které chcete vidět a o kterém se dá (nějak) přemýšlet. Nicméně se nemohu zbavit pocitu, že celá ta scenérie a posléze hudební složka (podkres i písně) přehrávají vše ostatní. Herce i příběh, který vlastně „není“. Zinscenovaná předloha Vítězslava Nezvala a Johna Reda příliš nezaujala a přitom by mohla, protože fragmenty témat, které jsem stačil pochytat, zdály se nejen divácky lákavé. Formát (a vůbec forma) převažuje nad obsahem a nakonec se to celé tak trochu omrzí a okouká. Je však určitě dobře, že něco takového vzniklo, a že to tady bylo.
Druhým představením byl kus slovenského souboru Súbor Uložiť ako Bratislava. Pojednávanie vo veci Genesis je spíše performancí, která zdánlivě naznačuje, že bude vyprávět o biblických příbězích. Bude. Bude ale také o otázkách, sporech, interpretacích a dezinterpretacích, výkladech. Může vlastně divadlo (potažmo umění) pokládat otázky? Súbor ve svých „inscenovaných“ soudech natahuje temporytmus na skřipec, úmyslně provokuje divákovu trpělivost, hraje si s ním, ždíme z něj zbytky pozornosti, aby pak trefně pointoval. Je tam též nějaký pohyb a hraje se na cello. Závěr je vychytralou tečkou (pro někoho klidně „vylháním“ se z…) za vším, co bylo řečeno a předváděno. Konec dobrý všechno dobré – vítězí moment překvapení a koncový „plot twist“, který si na paškál bere nejen Súbor, ale i divadlo obecně.
Víc jsem už nestihl, protože jsme večer hráli v rámci doprovodného programu Prokletí rodu Baskervillů s naším Ty-já-trem NAČERNO. Těšili jsme se. Z výsledku jsme lehce rozpačití, ale tleskali nám a ústní pochvaly též dorazily. Tak snad dobrý. Honza Švácha o nás do zpravodaje napsal, že to byl „dobrý bigbít“, ale chtěl by spíš nářez. Ale on to nářez byl – hráli jsme od čtvrt na jedenáct v rozpálené Sokolovně. Diváci dostali nářez v podobě celodenní únavy a vzduchu, který by se dal krájet, a my dostali nářez, kdy jsme se v kostýmech vykoupali ve vlastní šťávě. Pražský bigbít jsme pak vzali do Tritonu, kde jsme ovládli zpívající prostor, až nám struny praskaly. Na dvě hodiny zase dobrou a za chvilku repete.
DEN TŘETÍ
neděle, 6. srpna
První den, kdy jsem si slíbil, že se nebudu opíjet s kamarády a půjdu brzy spát. První den, kdy jsem to víceméně dodržel. Líná neděle se třemi inscenacemi, o kterých by se hezky psalo, kdyby bylo více času. A kdybych si nezvolil tento glosovitý a postřehově komentářovitý způsob, který zatím, leč jsem tak lákavě předesílal v úvodu, absolutně nedodržuju. Napříště asi zkusím psát opravdu z telefonu a rovnou z Tritonu nebo Stovky. Ale v krátkosti k tomu, co bylo včéra viděno. A tentokrát s cenzurou nočních debat, které byly skutečně bizarně až absurdisticky plodné.
Rámusáci z Plzně mě letos zklamali. Líbí se mi jejich poetika, humor, vynalézavost a další tvůrčí i herecké dovednosti. Inscenace V prdeli – dlážděná dobrými úmysly, jak hlásá programová brožura – však v lecčems pokulhává. Stává se sázkou na jistotu – názvem i způsobem inscenování/vyprávění. Publikum se směje třikrát tolik co já a já bych se rád smál s ním. Tentokrát to však vnímám pouze jako plejádu nápadů, ukázku všeho, co se dá vymyslet a vše ostatní, může se schovávat v pozadí. Hravost (úměrně užívám tohle slůvko, které si normálně zakazuju) mi nestačí, ba dokonce zklamává a schody ze Sokolovny scházím s pocitem, že je to prostě škoda.
Další dvě inscenace, z nichž druhá spadá do programu doprovodného, mají několik společných jmenovatelů – silný (pokaždé v trochu jiném slova smyslu) příběh s důrazem kladeným právě na jeho vyprávění, talentovaný soubor, zručné režiséry a v hronovském případě i náročnost co do udržení pozornosti upoceného diváka. A nakonec i možná už klišé slovo – řemeslo. Rádobydivadlo Klapý sem letos přivezlo …Dlouhou cestu, jejíž dějová osa vychází z Bergmanových Lesních jahod. Klad, zápor i výzva v jednom. Líbilo se mi to především herecky, což u Klapý nepřekvapí. S dalším klišé řečeno – skutečně klobouk dolů před Jaromírem Holfeuerem v hlavní roli Isaka Borga. Vyrovnat se však nedokážu s inscenací jako takovou, přičemž moje hlavní výtka míří asi k textu (potažmo konceptu), odkud vznikají další drobnější problémy. Hodina a půl je dost. Obzvláště, když se ve vyprávění mísí sen s realitou, všechny vztahy a události sledujeme ne vždy chronologicky a symbolická scénografie také místy nepřidá na přímém rozklíčování toho, co se vlastně děje. Na druhou stranu je to inscenace, které Jiráskovo divadlo opravdu sluší. …Dlouhá cesta je opravdu dlouhá a i přes herecké výkony jsem se přistihl, že po prvních pětačtyřiceti minutách je mi úplně jedno, co mi postavy sdělují. Už toho bylo hodně. Hodně slov, hodně událostí a vzpomínek. Nejsem schopen a vlastně už ani nechci číst situace, ztrácím se, hlava mi odmítá přijmout jakoukoliv novou informaci, kterou by bylo záhodno zpracovat. A když už se chytím, zaujmu, rozsekne udržovanou atmosféru (například) scéna s podkresem od Pink. Au. Pěst na lehce ospalé oko. Závěrem – prý nemám být tak jízlivý, říkala E. S. – každé zboží má svého kupce, jak mi poradil Š. K.
Na pozdní večer dojely Ostře sledované vlaky z Klášterce nad Ohří. Dramatizace Václava Poldy, který Hrabala nedělal poprvé (nutno vzpomenout výbornou Příliš hlučnou samotu), je dosti věrná předloze a není to na škodu. Dokonce hlavní téma(ta) a konflikty podtrhuje, zdůrazňuje. Stejně tak mi (překvapivě) nevadil „vyprávěcí“ způsob skrze hlavní postavu Miloše Hrmu (Miroslav Nyklíček ml.), který byl tak trochu právě tím umně popisným, slovem i češtinou vládnoucím Hrabalem-vypravěčem. Klášterečtí ukázali, že se umí vyrovnat i s nepříliš snadnou předlohou – co do převodu na jeviště – a že to díky hereckým výkonům utáhnou od začátku do konce a nebudou nudit. Jan Milota (přednosta) s Miroslavem Nyklíčkem st. (Hubička) jako vždy nezklamali a nezaváhali (stejně jako ostatní, koneckonců) a vyzdvihnout si jistě zaslouží okouzlujícně rozkošná Máša v podání Martiny Bečvářové.
První den, kdy jsem si slíbil, že se nebudu opíjet s kamarády a půjdu brzy spát. První den, kdy jsem to víceméně dodržel. Líná neděle se třemi inscenacemi, o kterých by se hezky psalo, kdyby bylo více času. A kdybych si nezvolil tento glosovitý a postřehově komentářovitý způsob, který zatím, leč jsem tak lákavě předesílal v úvodu, absolutně nedodržuju. Napříště asi zkusím psát opravdu z telefonu a rovnou z Tritonu nebo Stovky. Ale v krátkosti k tomu, co bylo včéra viděno. A tentokrát s cenzurou nočních debat, které byly skutečně bizarně až absurdisticky plodné.
Rámusáci z Plzně mě letos zklamali. Líbí se mi jejich poetika, humor, vynalézavost a další tvůrčí i herecké dovednosti. Inscenace V prdeli – dlážděná dobrými úmysly, jak hlásá programová brožura – však v lecčems pokulhává. Stává se sázkou na jistotu – názvem i způsobem inscenování/vyprávění. Publikum se směje třikrát tolik co já a já bych se rád smál s ním. Tentokrát to však vnímám pouze jako plejádu nápadů, ukázku všeho, co se dá vymyslet a vše ostatní, může se schovávat v pozadí. Hravost (úměrně užívám tohle slůvko, které si normálně zakazuju) mi nestačí, ba dokonce zklamává a schody ze Sokolovny scházím s pocitem, že je to prostě škoda.
Další dvě inscenace, z nichž druhá spadá do programu doprovodného, mají několik společných jmenovatelů – silný (pokaždé v trochu jiném slova smyslu) příběh s důrazem kladeným právě na jeho vyprávění, talentovaný soubor, zručné režiséry a v hronovském případě i náročnost co do udržení pozornosti upoceného diváka. A nakonec i možná už klišé slovo – řemeslo. Rádobydivadlo Klapý sem letos přivezlo …Dlouhou cestu, jejíž dějová osa vychází z Bergmanových Lesních jahod. Klad, zápor i výzva v jednom. Líbilo se mi to především herecky, což u Klapý nepřekvapí. S dalším klišé řečeno – skutečně klobouk dolů před Jaromírem Holfeuerem v hlavní roli Isaka Borga. Vyrovnat se však nedokážu s inscenací jako takovou, přičemž moje hlavní výtka míří asi k textu (potažmo konceptu), odkud vznikají další drobnější problémy. Hodina a půl je dost. Obzvláště, když se ve vyprávění mísí sen s realitou, všechny vztahy a události sledujeme ne vždy chronologicky a symbolická scénografie také místy nepřidá na přímém rozklíčování toho, co se vlastně děje. Na druhou stranu je to inscenace, které Jiráskovo divadlo opravdu sluší. …Dlouhá cesta je opravdu dlouhá a i přes herecké výkony jsem se přistihl, že po prvních pětačtyřiceti minutách je mi úplně jedno, co mi postavy sdělují. Už toho bylo hodně. Hodně slov, hodně událostí a vzpomínek. Nejsem schopen a vlastně už ani nechci číst situace, ztrácím se, hlava mi odmítá přijmout jakoukoliv novou informaci, kterou by bylo záhodno zpracovat. A když už se chytím, zaujmu, rozsekne udržovanou atmosféru (například) scéna s podkresem od Pink. Au. Pěst na lehce ospalé oko. Závěrem – prý nemám být tak jízlivý, říkala E. S. – každé zboží má svého kupce, jak mi poradil Š. K.
Na pozdní večer dojely Ostře sledované vlaky z Klášterce nad Ohří. Dramatizace Václava Poldy, který Hrabala nedělal poprvé (nutno vzpomenout výbornou Příliš hlučnou samotu), je dosti věrná předloze a není to na škodu. Dokonce hlavní téma(ta) a konflikty podtrhuje, zdůrazňuje. Stejně tak mi (překvapivě) nevadil „vyprávěcí“ způsob skrze hlavní postavu Miloše Hrmu (Miroslav Nyklíček ml.), který byl tak trochu právě tím umně popisným, slovem i češtinou vládnoucím Hrabalem-vypravěčem. Klášterečtí ukázali, že se umí vyrovnat i s nepříliš snadnou předlohou – co do převodu na jeviště – a že to díky hereckým výkonům utáhnou od začátku do konce a nebudou nudit. Jan Milota (přednosta) s Miroslavem Nyklíčkem st. (Hubička) jako vždy nezklamali a nezaváhali (stejně jako ostatní, koneckonců) a vyzdvihnout si jistě zaslouží okouzlujícně rozkošná Máša v podání Martiny Bečvářové.
DEN ČTVRTÝ
pondělí, 7. srpna
Pondělí. Vyspalej jako nikdy. Plnej energie a dalších zážitků, o které vás ošidím. Čtyři představení, z nichž pouze jedno považuji za dobré, respektive vydařené. Letošní Hronov jsem nadmíru kritický a za vším mám nějaké to ale. Záludňáci z litoměřické ZUŠky inscenaci Jak daleko je daleko doslova odmluvili. Taková malá klauzurka. Nějaký starší pán vedle mě usíná a nahlas chrápe. Celou dobu si pokládám jedinou otázku. Proč stále frčí trend velkých a silných témat pro podobné ZUŠkařské soubory? Nutkání stále ukazovat a dokazovat, že na to mladí mají a že se chtějí vyjadřovat k událostem aktuálním nebo historickým. Hlavně hrát „velké“ věci. Velké divadlo s velkým tématem. V tomto případě šlo o text s tematikou terezínského ghetta, o „velký“ příběh o „velké“ lásce. Dojímací. A hezky odříkané. Mladí (nějak se mi nechce užít slova děti) se jistě naučili nějak pracovat s textem a významy, které nese. Něco jim to hodilo, ale výsledek je pomíjivý. Nebylo by lepší vzít si menší kus a naučit se třeba pracovat s gagem? Učit se stavět situace, pointovat? Cokoliv jiného, než ohromovat tématem, které nelze v takových a takových podmínkách uhrát, aby se to opravdu dotklo. Tyhle ZUŠky jsou povětšinou zdatné a dobré. Jen si berou příliš velké sousto. Pán stále chrápe.
Teď budu zlý. Teátr Vaštar Ostružno představil Svině (2017, ostrov), volně vycházející z motivů Williama Goldinga. Herci evidentně zdatní a sympatičtí. Chtěl bych jim fandit, věc mě poměrně zajímá. Nicméně po čtyřiceti minutách opouštím sál. Já. Člověk, který málokdy z divadla odejde. A nejenom, že jsem odešel, ale dokonce jsem i línej vypsat všechny špatnosti, které jsem tam viděl. Jsem línej si tady zdůvodnit svůj hyperkritický názor. Takže s omluvou a krátce: prostě hodně velký špatný.
Ještě jeden příběh od Brandejskýho gymplu. Divadelní zpracování japonských vyprávěnek přes meotar a drobnou hereckou akci. Hezké, líbivé, do jisté míry vynalézavé. Ačkoliv meotar je dnes vynalézavý asi stejně jako štafle. Au, Lukáši, nebuď jízlivej. Některé (spíše) technické drobnosti však škodí tempu a celá záležitost se stává tak trochu zdlouhavou. Někde tam prostě něco kulhá a je to škoda. Nicméně je to věc, která se dá vyčistit, podchytit. Takže nakonec pěkný! DěS – MAlá a VElká, Městské divadlo Český Krumlov – Svět nás má! Nejlepší na konec, dvě holčiny zachraňují den. Svižné, vtipné a co do řečí, výmluv a iluzí trefné. Naplňování významů funguje a štymuje, mám radost.
Pondělí. Vyspalej jako nikdy. Plnej energie a dalších zážitků, o které vás ošidím. Čtyři představení, z nichž pouze jedno považuji za dobré, respektive vydařené. Letošní Hronov jsem nadmíru kritický a za vším mám nějaké to ale. Záludňáci z litoměřické ZUŠky inscenaci Jak daleko je daleko doslova odmluvili. Taková malá klauzurka. Nějaký starší pán vedle mě usíná a nahlas chrápe. Celou dobu si pokládám jedinou otázku. Proč stále frčí trend velkých a silných témat pro podobné ZUŠkařské soubory? Nutkání stále ukazovat a dokazovat, že na to mladí mají a že se chtějí vyjadřovat k událostem aktuálním nebo historickým. Hlavně hrát „velké“ věci. Velké divadlo s velkým tématem. V tomto případě šlo o text s tematikou terezínského ghetta, o „velký“ příběh o „velké“ lásce. Dojímací. A hezky odříkané. Mladí (nějak se mi nechce užít slova děti) se jistě naučili nějak pracovat s textem a významy, které nese. Něco jim to hodilo, ale výsledek je pomíjivý. Nebylo by lepší vzít si menší kus a naučit se třeba pracovat s gagem? Učit se stavět situace, pointovat? Cokoliv jiného, než ohromovat tématem, které nelze v takových a takových podmínkách uhrát, aby se to opravdu dotklo. Tyhle ZUŠky jsou povětšinou zdatné a dobré. Jen si berou příliš velké sousto. Pán stále chrápe.
Teď budu zlý. Teátr Vaštar Ostružno představil Svině (2017, ostrov), volně vycházející z motivů Williama Goldinga. Herci evidentně zdatní a sympatičtí. Chtěl bych jim fandit, věc mě poměrně zajímá. Nicméně po čtyřiceti minutách opouštím sál. Já. Člověk, který málokdy z divadla odejde. A nejenom, že jsem odešel, ale dokonce jsem i línej vypsat všechny špatnosti, které jsem tam viděl. Jsem línej si tady zdůvodnit svůj hyperkritický názor. Takže s omluvou a krátce: prostě hodně velký špatný.
Ještě jeden příběh od Brandejskýho gymplu. Divadelní zpracování japonských vyprávěnek přes meotar a drobnou hereckou akci. Hezké, líbivé, do jisté míry vynalézavé. Ačkoliv meotar je dnes vynalézavý asi stejně jako štafle. Au, Lukáši, nebuď jízlivej. Některé (spíše) technické drobnosti však škodí tempu a celá záležitost se stává tak trochu zdlouhavou. Někde tam prostě něco kulhá a je to škoda. Nicméně je to věc, která se dá vyčistit, podchytit. Takže nakonec pěkný! DěS – MAlá a VElká, Městské divadlo Český Krumlov – Svět nás má! Nejlepší na konec, dvě holčiny zachraňují den. Svižné, vtipné a co do řečí, výmluv a iluzí trefné. Naplňování významů funguje a štymuje, mám radost.
DEN PÁTÝ [psáno ex post, po skončení Hronova]
úterý, 8. srpna
Další díl mého divadelního maratonu odstartoval Don Quijote z Doudleb (Kejklířské divadlo z Doudleb) v parku, v rámci doprovodného programu. Přijel v rakvi se Sancho Panzou, postěžoval si na život, pobavil děti i dospělé a pozval všechny na svůj pohřeb. Doufám, že všichni dorazí, jak slíbili, protože za to dobré a řemeslné (zas to slovo!) venkovní divadlo si to rozhodně zaslouží. Mé blízké kamarádky a kolegyně z Brno (Brno se neskloňuje) bavily děti (během představení) bublifukem. Vrcholem byla drsná kolize chlapečka a holčičky, kteří se srazili při honbě za velkou bublinou. Auvajs.
Ještě než vyrazím na hlavní program, zastavím se v Šapitó. A to proto, že se tu má hrát jeden z mých nejoblíbenějších textů, drama Jean-Paula Sartra S vyloučením veřejnosti (Za zavřenými dveřmi/Huis-clos). Obdivuju odvahu souboru DS JeLiTa Nymburk a zároveň se strašlivě bojím. Není to jednoduchý text, ačkoliv tak díky „tradičnímu“ aristotelovskému modelu může působit. Náročnost a ještě ke všemu naprostá nevhodnost prostoru – otevřený stan se všemi ruchy zvenčí, naprostá absence intimity a soukromí, s budováním atmosféry od minusových hodnot – přebíjí veškerou snahu JeLiT. Celou dobu uvažuji nad tím, nakolik dobré by to mohlo být, kdyby bylo vše jinak. Každý z herců působí osobitě, je něčím zajímavý, ale nestačí to. Nakonec posmutněle sleduji odříkaný text, s nevhodně zvolenou stylizací herectví (co třeba nějaké odosobnění?), kde situace nepříliš spolupracují, zastírají background jednotlivých postav, jejich motivace (ty se zde proměňovaly skoro až nahodile) a divák tak nechytá jednotlivé významy ani motivy. Ztrácí se a odchází. Přehrává se přes povrch, hraje se šablonovitě, chybí tu pauzy a nebuduje se napětí. Sartre nadobro mizí. Není snadné rozluštit o čem se hraje. Co je za textem? Za prvotními příběhy a základním leitmotivem? Nic z toho nevidím. Bohužel. Finále pak připomíná spíše ukřičenou a vyexponovanou telenovelu. Prudké emoce ničí myšlenky. Ale za zlé jim to nemám. Já bych si tuhle obtížnou věc nelajznul. Natož v Šapitó na Hronově, kde jsou diváci leckdy hyperkritičtí (jako letos nevím-proč-já a nemám se za to rád).
Na Archiv jazyků divadla poPUD jsem slyšel samé chvály. A právoplatně. I s odstupem považuji tuto inscenaci za jednu z nejlepších, které se na letošním Hronově ukázaly. Čisté, poctivé, s důrazem na vyprávění příběhu a přirozené herectví. Silný příběh o lásce bez happy endu tak, jak ho známe (a mnohdy nesnášíme). Příběh o lásce s trochou patosu i přijatelnými klišé. To vše už známe z romantických komedií. V tomto případě však celek působí stále neokoukaně, dojemně – ačkoliv víme, co nás tak zhruba na konci čeká. Inscenace je poněkud dlouhá, o tom žádná a troufám si říct, že by to klidně mohlo výborně fungovat jako filmový scénář. Předloha k dalšímu z těch filmů, u kterých ženy (a třeba i muži) budou ronit slzy, dojímat se nad tím, jak je porozumění si, důležité. Právě o porozumění se totiž hraje. Jeden druhému, partnerskému, manželskému, milostnému. V Archivu jazyků objevuje se prostinký a přitom překrásný smysl vztahů. Ale to není rozhodně vše, je to mnohem inteligentnější a sofistikovanější, než se z mého kráceného postřehování zdá. Inscenace navíc ustála Jiráskovo divadlo, které zde letos totálně „vyrakvilo“ alespoň jedno představení, o kterém ještě bude řeč. Mnozí také ještě dlouho budou vzpomínat na to, jak můj seminaristický kolega Jakub Černík při svém prvním představení na Jiráskově Hronově zahájil vše namísto: „Jsem vědec.“ slovy „Jsem herec.“, lepší situační přeřek jsem snad nezažil, díky Kubo! Určitě si na Archiv jazyků zajděte, pro mě to byl nakonec jeden z největších zážitků letošní sezóny co do amatérského divadla. Ale ještě před tím, mohl byste prosím někdo vynést koš?
Posledním představením bylo monodrama Jiřího Hlávky Co vyprávěl Sepp Jörgen. Rozhodně zážitek. Rozhodně jsem sledoval poctivé herecké umění staršího pána, který utáhl na celou hodinu celou upocenou Sokolovnu. Nemohu proti tomu říct ani zbla. Snad jen malé zamyšlení. Vzhledem k názvu monodramatu by se mi asi mnohem víc líbilo, kdyby byl příběh vyprávěn právě jenom z pohledu rybáře. Jak on se staví k tomu, co Krysař udělal? Jak on události v Hameln prožíval? Jak se vypořádává se svým „handicapem“? Vzít to prostě celé přes něj, klidně více autorsky a více vzdáleně od Dykových motivů. Takto jsme však sledovali převyprávěného Krysaře, kde Sepp jakožto průvodní vypravěč uvozoval i další postavy, ve kterých se Hlávka střídal. Bravurně, to ano. Ale proč? Proč nám všechny známé postavy převyprávěli známý příběh, když nám tentýž příběh a jinak (!) mohl převyprávět právě rybář, který chápe a směje se až druhý den. To jen k takové nabízející se myšlence, která by celou věc ozvláštnila. Tato cesta však zvolena nebyla a je to legitimní. A i tak: klobouk dolů!
Další díl mého divadelního maratonu odstartoval Don Quijote z Doudleb (Kejklířské divadlo z Doudleb) v parku, v rámci doprovodného programu. Přijel v rakvi se Sancho Panzou, postěžoval si na život, pobavil děti i dospělé a pozval všechny na svůj pohřeb. Doufám, že všichni dorazí, jak slíbili, protože za to dobré a řemeslné (zas to slovo!) venkovní divadlo si to rozhodně zaslouží. Mé blízké kamarádky a kolegyně z Brno (Brno se neskloňuje) bavily děti (během představení) bublifukem. Vrcholem byla drsná kolize chlapečka a holčičky, kteří se srazili při honbě za velkou bublinou. Auvajs.
Ještě než vyrazím na hlavní program, zastavím se v Šapitó. A to proto, že se tu má hrát jeden z mých nejoblíbenějších textů, drama Jean-Paula Sartra S vyloučením veřejnosti (Za zavřenými dveřmi/Huis-clos). Obdivuju odvahu souboru DS JeLiTa Nymburk a zároveň se strašlivě bojím. Není to jednoduchý text, ačkoliv tak díky „tradičnímu“ aristotelovskému modelu může působit. Náročnost a ještě ke všemu naprostá nevhodnost prostoru – otevřený stan se všemi ruchy zvenčí, naprostá absence intimity a soukromí, s budováním atmosféry od minusových hodnot – přebíjí veškerou snahu JeLiT. Celou dobu uvažuji nad tím, nakolik dobré by to mohlo být, kdyby bylo vše jinak. Každý z herců působí osobitě, je něčím zajímavý, ale nestačí to. Nakonec posmutněle sleduji odříkaný text, s nevhodně zvolenou stylizací herectví (co třeba nějaké odosobnění?), kde situace nepříliš spolupracují, zastírají background jednotlivých postav, jejich motivace (ty se zde proměňovaly skoro až nahodile) a divák tak nechytá jednotlivé významy ani motivy. Ztrácí se a odchází. Přehrává se přes povrch, hraje se šablonovitě, chybí tu pauzy a nebuduje se napětí. Sartre nadobro mizí. Není snadné rozluštit o čem se hraje. Co je za textem? Za prvotními příběhy a základním leitmotivem? Nic z toho nevidím. Bohužel. Finále pak připomíná spíše ukřičenou a vyexponovanou telenovelu. Prudké emoce ničí myšlenky. Ale za zlé jim to nemám. Já bych si tuhle obtížnou věc nelajznul. Natož v Šapitó na Hronově, kde jsou diváci leckdy hyperkritičtí (jako letos nevím-proč-já a nemám se za to rád).
Na Archiv jazyků divadla poPUD jsem slyšel samé chvály. A právoplatně. I s odstupem považuji tuto inscenaci za jednu z nejlepších, které se na letošním Hronově ukázaly. Čisté, poctivé, s důrazem na vyprávění příběhu a přirozené herectví. Silný příběh o lásce bez happy endu tak, jak ho známe (a mnohdy nesnášíme). Příběh o lásce s trochou patosu i přijatelnými klišé. To vše už známe z romantických komedií. V tomto případě však celek působí stále neokoukaně, dojemně – ačkoliv víme, co nás tak zhruba na konci čeká. Inscenace je poněkud dlouhá, o tom žádná a troufám si říct, že by to klidně mohlo výborně fungovat jako filmový scénář. Předloha k dalšímu z těch filmů, u kterých ženy (a třeba i muži) budou ronit slzy, dojímat se nad tím, jak je porozumění si, důležité. Právě o porozumění se totiž hraje. Jeden druhému, partnerskému, manželskému, milostnému. V Archivu jazyků objevuje se prostinký a přitom překrásný smysl vztahů. Ale to není rozhodně vše, je to mnohem inteligentnější a sofistikovanější, než se z mého kráceného postřehování zdá. Inscenace navíc ustála Jiráskovo divadlo, které zde letos totálně „vyrakvilo“ alespoň jedno představení, o kterém ještě bude řeč. Mnozí také ještě dlouho budou vzpomínat na to, jak můj seminaristický kolega Jakub Černík při svém prvním představení na Jiráskově Hronově zahájil vše namísto: „Jsem vědec.“ slovy „Jsem herec.“, lepší situační přeřek jsem snad nezažil, díky Kubo! Určitě si na Archiv jazyků zajděte, pro mě to byl nakonec jeden z největších zážitků letošní sezóny co do amatérského divadla. Ale ještě před tím, mohl byste prosím někdo vynést koš?
Posledním představením bylo monodrama Jiřího Hlávky Co vyprávěl Sepp Jörgen. Rozhodně zážitek. Rozhodně jsem sledoval poctivé herecké umění staršího pána, který utáhl na celou hodinu celou upocenou Sokolovnu. Nemohu proti tomu říct ani zbla. Snad jen malé zamyšlení. Vzhledem k názvu monodramatu by se mi asi mnohem víc líbilo, kdyby byl příběh vyprávěn právě jenom z pohledu rybáře. Jak on se staví k tomu, co Krysař udělal? Jak on události v Hameln prožíval? Jak se vypořádává se svým „handicapem“? Vzít to prostě celé přes něj, klidně více autorsky a více vzdáleně od Dykových motivů. Takto jsme však sledovali převyprávěného Krysaře, kde Sepp jakožto průvodní vypravěč uvozoval i další postavy, ve kterých se Hlávka střídal. Bravurně, to ano. Ale proč? Proč nám všechny známé postavy převyprávěli známý příběh, když nám tentýž příběh a jinak (!) mohl převyprávět právě rybář, který chápe a směje se až druhý den. To jen k takové nabízející se myšlence, která by celou věc ozvláštnila. Tato cesta však zvolena nebyla a je to legitimní. A i tak: klobouk dolů!
DEN ŠESTÝ [psáno ex post, po skončení Hronova]
středa, 9. srpna
Děvčice z Jaroměře (JAKKdo, ZUŠ F. A. Šporka) přivezly tentokrát líbivé převyprávění mrštíkovské Maryši, pod názvem Musí to bét? Na scéně pět dívek, „multifunkční“ kolébka, několikero dřevěných postaviček, dva pohyblivé reflektory. Výtažek z Maryši v pětatřiceti minutách je nadmíru přesný, přičemž akcentuje především téma manipulace rodičů s dětmi, které si sám soubor zvolil. Doporučil bych středoškolákům, kterým se Maryša nechce číst. Navíc je to divadelně poutavé, chtělo by se říci vynalézavé (ale já už tahle slovíčka nemám rád, ačkoliv je sám používám). A hlavně: krátké. Kdo z „normálních“ lidí by nechtěl krátkou Maryšu, žejo. Škoda jen, že se celý způsob (pře)vyprávění už po několika minutách krapet okouká a nepřinese nic nového. Snad kromě závěru, kdy se vaří káva. Jen bych možná skončil cvaknutím konvice (?) a nepokračoval v dalším do-výkladu „situace“ a symbolu, kterým je zde pískací mlén
Reverzní dveře – Já jsem Lucien. Druhý Sartre (L'Enfance d'un chef) na letošním Hronově. Naštěstí zdařilejší, ale… Tentokrát v mnohoznačných obrazech a úpravě Kamily Konývkové Kostřicové. Soubor skrze sartrovské myšlenky (a zjevně nejen ně) vypráví a naznačuje mnohé. Manipulace člověka/člověkem/lidí, zástupnost, postup na vrchol a vůbec téma moci, omámení mocí, vymknutí se kontrole a jim přidružené asociace, které vás jen napadnou. Inscenace rozhodně ustála Jiráskovo divadlo (což už je velká pochvala) a rozhodně měla rozjezd jako nemnohé před ní. Postupně však začal pomyslný řetěz vypadávat. Hraje se ve znacích, metaforách, užívá se explicitnost, sexualita a vše tomu Sartrovi vlastně sluší. Stylizace (potažmo forma) ponouká, odhaluje, nabádá k hledání. Spousta věcí mi uniká, ale to hledání mě baví. Nepotřebuju pochopit všechno přejímání znaků, každé slovo. Chci odejít z divadla a říct si: „Co to vlastně bylo?“ nebo „Já to asi nepochopil.“. Protože i s těmito a jim podobnými otázkami ve mně zůstane silný zážitek, dojem. Vše je ale na konci poměrně podkopáno a zborceno a shozeno, když se objeví znak nadbytečný. Hitlerův knírek (?). Jako tečka za vším, aby to bylo jasné. Je to škoda. Pak budou mnozí chodit a říkat, jaká to byla mladistvá onanie, ukázková klauzura, jak nám to ti mladí herci natřeli s „neotřelým“ prvkem, který už měl být dávno mrtev – štaflemi. Závěr tak nabádá k otázce, proč se soubor snaží nenabádat, hrát nepřímo, nechávat diváka v nejistotě a nakonec mu to raději a pro jistotu celé vysvětlit, aby neodcházel zmatený nebo nejistý. Ale co když to právě chce? Nebo já to tak chtěl. Jaký je tedy přesný klíč čtení? Hledat a umělecky se tím trápit/škádlit nebo doufat, že mi to na konci vysvětlí a jinak mi to může být jedno? Asi nevím, asi je mi to jedno. Zážitek i tak zůstává, aspoň že tak. Dokonce je to takový zážitek, že se nějakým svým tajuplným způsobem řadí k těm nejlepším.
DEN SEDMÝ
Děvčice z Jaroměře (JAKKdo, ZUŠ F. A. Šporka) přivezly tentokrát líbivé převyprávění mrštíkovské Maryši, pod názvem Musí to bét? Na scéně pět dívek, „multifunkční“ kolébka, několikero dřevěných postaviček, dva pohyblivé reflektory. Výtažek z Maryši v pětatřiceti minutách je nadmíru přesný, přičemž akcentuje především téma manipulace rodičů s dětmi, které si sám soubor zvolil. Doporučil bych středoškolákům, kterým se Maryša nechce číst. Navíc je to divadelně poutavé, chtělo by se říci vynalézavé (ale já už tahle slovíčka nemám rád, ačkoliv je sám používám). A hlavně: krátké. Kdo z „normálních“ lidí by nechtěl krátkou Maryšu, žejo. Škoda jen, že se celý způsob (pře)vyprávění už po několika minutách krapet okouká a nepřinese nic nového. Snad kromě závěru, kdy se vaří káva. Jen bych možná skončil cvaknutím konvice (?) a nepokračoval v dalším do-výkladu „situace“ a symbolu, kterým je zde pískací mlén
Reverzní dveře – Já jsem Lucien. Druhý Sartre (L'Enfance d'un chef) na letošním Hronově. Naštěstí zdařilejší, ale… Tentokrát v mnohoznačných obrazech a úpravě Kamily Konývkové Kostřicové. Soubor skrze sartrovské myšlenky (a zjevně nejen ně) vypráví a naznačuje mnohé. Manipulace člověka/člověkem/lidí, zástupnost, postup na vrchol a vůbec téma moci, omámení mocí, vymknutí se kontrole a jim přidružené asociace, které vás jen napadnou. Inscenace rozhodně ustála Jiráskovo divadlo (což už je velká pochvala) a rozhodně měla rozjezd jako nemnohé před ní. Postupně však začal pomyslný řetěz vypadávat. Hraje se ve znacích, metaforách, užívá se explicitnost, sexualita a vše tomu Sartrovi vlastně sluší. Stylizace (potažmo forma) ponouká, odhaluje, nabádá k hledání. Spousta věcí mi uniká, ale to hledání mě baví. Nepotřebuju pochopit všechno přejímání znaků, každé slovo. Chci odejít z divadla a říct si: „Co to vlastně bylo?“ nebo „Já to asi nepochopil.“. Protože i s těmito a jim podobnými otázkami ve mně zůstane silný zážitek, dojem. Vše je ale na konci poměrně podkopáno a zborceno a shozeno, když se objeví znak nadbytečný. Hitlerův knírek (?). Jako tečka za vším, aby to bylo jasné. Je to škoda. Pak budou mnozí chodit a říkat, jaká to byla mladistvá onanie, ukázková klauzura, jak nám to ti mladí herci natřeli s „neotřelým“ prvkem, který už měl být dávno mrtev – štaflemi. Závěr tak nabádá k otázce, proč se soubor snaží nenabádat, hrát nepřímo, nechávat diváka v nejistotě a nakonec mu to raději a pro jistotu celé vysvětlit, aby neodcházel zmatený nebo nejistý. Ale co když to právě chce? Nebo já to tak chtěl. Jaký je tedy přesný klíč čtení? Hledat a umělecky se tím trápit/škádlit nebo doufat, že mi to na konci vysvětlí a jinak mi to může být jedno? Asi nevím, asi je mi to jedno. Zážitek i tak zůstává, aspoň že tak. Dokonce je to takový zážitek, že se nějakým svým tajuplným způsobem řadí k těm nejlepším.
DEN SEDMÝ
čtvrtek, 10. srpna
Od prvního dne jsem se těšil na letošní hosty z Ťumeně (Studio Tišina, Rusko) a jejich-Gogolova pohybově pojatého Revizora. Prvních deset minut vás nadchne natolik, že už víte, že to nebude průser jako v případě loňské Edith Piaf. Žasnu. A pak, já vůl (!), ve vydýchaném Jiráskáči usnu, abych se probudil až na posledních pár minut. A tak jsem, přátelé, prospal jedno z nejlepších představení celého festivalu. Blbec. Takže dneska na slušňáka a rovnou dospávat do spacáku. Dobrou.
DEN OSMÝ [psáno ex post, po skončení Hronova]
Od prvního dne jsem se těšil na letošní hosty z Ťumeně (Studio Tišina, Rusko) a jejich-Gogolova pohybově pojatého Revizora. Prvních deset minut vás nadchne natolik, že už víte, že to nebude průser jako v případě loňské Edith Piaf. Žasnu. A pak, já vůl (!), ve vydýchaném Jiráskáči usnu, abych se probudil až na posledních pár minut. A tak jsem, přátelé, prospal jedno z nejlepších představení celého festivalu. Blbec. Takže dneska na slušňáka a rovnou dospávat do spacáku. Dobrou.
DEN OSMÝ [psáno ex post, po skončení Hronova]
pátek, 11. srpna
Vzít si „dneska“ do amatérského repertoáru Jarryho Krále Ubu, upravit si ho a ještě s ním vlézt do Jiráskova divadla (oné tzv. „rakvárny“), to chce koule. Když jsem nevím-kolik minut před koncem opouštěl balkónové hlediště (ano, odešel jsem podruhé), byl jsem si jistej, že postřeh, kterej napíšu, bude čistokrevnej hejt. Něco jako: nešikovná, předlohu nechápající dramatizace, ukřičená hospodská předváděčka. Na hajzlech se to odehrává protože Hovnajs! Něco jako: tohle byl čecháčkovskej Ubu, kterýho jsme nazkoušeli ve čtyři ráno v hospodě a ve stejně „dobrém“ stavu ho jdeme odehrát před kamarády, kteří se budou řechtat a ohýbat jako bárky ve větru srandy (ano, úmyslná volná parafráze „pana“ Wericha). Něco jako: ono to je vlastně strašně dobrý, jsou tu záblesky, ale ty pak shodí nějaké trapno a moje lítost směrem k hercům, jak se tam v tom prostoru nevědomky, ale hrdě, rakví. Bylo to špatné. Jenže (!) když to píšu teď, tak už jsem značně vychladl a navíc mi spousta důvěryhodných přátel a kolegů řekla, jak to na Volyni (a možná i jinde) skvěle fungovalo a šlapalo. A já jim to věřím a tak své rozhořčení směřuju spíše k tomu „prokletému“ prostoru. Tak mi to, prosím, Divadelní spolku Symposione Třebechovice pod Orebem odpusť, já si cením tvé píle, odvahy, dementkracie i toho, že máme díky vám hlášku i hashtag (#vonotopude), ale ten Hronov vám prostě nevyšel. Budu-li moct, zajdu si na ten váš hovnajs! znovu, abych mohl napsat něco pěknějšího. Jarry snad kdysi řekl něco jako: „Láska je akt, nemající významu, protože je možné opakovat jej nesčetněkrát.“ – A podobně to může být i (v nepřesném, nepejorativním a hlavně s velikánskou neumětelskou nadsázkou řečeném významu; snad mi rozumíte) s divadlem. Možná...
DK Jirásek Česká Lípa – Commedia ála carte. Commedia dell'arte podle Václava Klapky a zručného souboru s citem pro improvizaci. Českolipští na tento renesanční žánr navazují, vycházejí z něj, inspirují se jím, volně si s ním pohrávají. Netváří se, že tu hrají striktní rekonstrukci někdejšího způsobu inscenování divadla (dá-li se to tak ledabyle pojmenovat). Laškují s tradičními archetypy postav, s jejich charakterizací, přiznaně poukazují na to, jak byly zápletky tenkrát pitomé. Pitomě rozkošné, čitelné od prvního do posledního okamžiku. CÁC (dobrá zkratka pro lenochy, což?) je plná laciných, prvoplánových, ale i velmi dobře pointovaných a ještě lépe vystavěných lazzi (skloňuju ty gagy správně v množném čísle?). Blbnutí doplňuje precizní uchopení žánru, v němž si poučený najde toliko, koliko se mu zachce. Všechna gesta, přetvářky, pitvoření – vše má svůj význam. Skrytý nebo obnažený. Plejáda výstupů s řadou skvělých hereckých výkonů (hlavně pánská část ansámblu, protože ženský to mají vždycky s těmi sukněmi „jednodušší“) a situačních fórků. Až mě užírá, že se mi to upřímně líbilo natolik, že musím jen chválit. A to se pak píše blbě, žejo. Navíc, když vám tam hrajou kamarádi. A jsou dobří. Ne z kamarádství, ale z kumštu – aby i tady zaznělo nějaké to klišé. Tak si na to lidi zajděte, ať neznáte jen toho Sluhu dvou pánů s nesmrtelným Mirkem. Navíc, je dost možné, že zdejší Němý sluha vás pobaví mnohem víc!
DEN OSMÝ [psáno ex post, po skončení Hronova]
Vzít si „dneska“ do amatérského repertoáru Jarryho Krále Ubu, upravit si ho a ještě s ním vlézt do Jiráskova divadla (oné tzv. „rakvárny“), to chce koule. Když jsem nevím-kolik minut před koncem opouštěl balkónové hlediště (ano, odešel jsem podruhé), byl jsem si jistej, že postřeh, kterej napíšu, bude čistokrevnej hejt. Něco jako: nešikovná, předlohu nechápající dramatizace, ukřičená hospodská předváděčka. Na hajzlech se to odehrává protože Hovnajs! Něco jako: tohle byl čecháčkovskej Ubu, kterýho jsme nazkoušeli ve čtyři ráno v hospodě a ve stejně „dobrém“ stavu ho jdeme odehrát před kamarády, kteří se budou řechtat a ohýbat jako bárky ve větru srandy (ano, úmyslná volná parafráze „pana“ Wericha). Něco jako: ono to je vlastně strašně dobrý, jsou tu záblesky, ale ty pak shodí nějaké trapno a moje lítost směrem k hercům, jak se tam v tom prostoru nevědomky, ale hrdě, rakví. Bylo to špatné. Jenže (!) když to píšu teď, tak už jsem značně vychladl a navíc mi spousta důvěryhodných přátel a kolegů řekla, jak to na Volyni (a možná i jinde) skvěle fungovalo a šlapalo. A já jim to věřím a tak své rozhořčení směřuju spíše k tomu „prokletému“ prostoru. Tak mi to, prosím, Divadelní spolku Symposione Třebechovice pod Orebem odpusť, já si cením tvé píle, odvahy, dementkracie i toho, že máme díky vám hlášku i hashtag (#vonotopude), ale ten Hronov vám prostě nevyšel. Budu-li moct, zajdu si na ten váš hovnajs! znovu, abych mohl napsat něco pěknějšího. Jarry snad kdysi řekl něco jako: „Láska je akt, nemající významu, protože je možné opakovat jej nesčetněkrát.“ – A podobně to může být i (v nepřesném, nepejorativním a hlavně s velikánskou neumětelskou nadsázkou řečeném významu; snad mi rozumíte) s divadlem. Možná...
DK Jirásek Česká Lípa – Commedia ála carte. Commedia dell'arte podle Václava Klapky a zručného souboru s citem pro improvizaci. Českolipští na tento renesanční žánr navazují, vycházejí z něj, inspirují se jím, volně si s ním pohrávají. Netváří se, že tu hrají striktní rekonstrukci někdejšího způsobu inscenování divadla (dá-li se to tak ledabyle pojmenovat). Laškují s tradičními archetypy postav, s jejich charakterizací, přiznaně poukazují na to, jak byly zápletky tenkrát pitomé. Pitomě rozkošné, čitelné od prvního do posledního okamžiku. CÁC (dobrá zkratka pro lenochy, což?) je plná laciných, prvoplánových, ale i velmi dobře pointovaných a ještě lépe vystavěných lazzi (skloňuju ty gagy správně v množném čísle?). Blbnutí doplňuje precizní uchopení žánru, v němž si poučený najde toliko, koliko se mu zachce. Všechna gesta, přetvářky, pitvoření – vše má svůj význam. Skrytý nebo obnažený. Plejáda výstupů s řadou skvělých hereckých výkonů (hlavně pánská část ansámblu, protože ženský to mají vždycky s těmi sukněmi „jednodušší“) a situačních fórků. Až mě užírá, že se mi to upřímně líbilo natolik, že musím jen chválit. A to se pak píše blbě, žejo. Navíc, když vám tam hrajou kamarádi. A jsou dobří. Ne z kamarádství, ale z kumštu – aby i tady zaznělo nějaké to klišé. Tak si na to lidi zajděte, ať neznáte jen toho Sluhu dvou pánů s nesmrtelným Mirkem. Navíc, je dost možné, že zdejší Němý sluha vás pobaví mnohem víc!
DEN OSMÝ [psáno ex post, po skončení Hronova]
sobota, 12. srpna
Začít poslední den s Kočovným divadlem Ad Hoc je sázka na jistotu. O téhle všemi oblíbené partě píšu už potřetí a zase nerad, protože je to zase víceméně pochvalné. Navíc jsem leccos už vyzradil přiopilý až opilý Anežce Habancové, která mě musela mít plné zuby (haha). Nejnovější počin Jana Duchka a všech kočovníků Nové TV pokračuje v nastolené poetice. Tedy: dobrý a nosný nápad, inteligentní satira/parodie/parafráze a jako vždy výborná hudba včetně textů. Tento kabaretoidní tvar je o tom, podobně jako v Úsměvech nepilota, dělat si srandu z… a poukazovat na… Dělat si srandu z televizních stanic („nekonkrétních“, a přesto je tam všechny uvidíte) a poukazovat na pitomost až debilnost reportáží, reklam, audiovizuálních výplní, hudebních klipů a jim podobných. Tak přesně a tak vtipně, že to bude až k pláči, jakými – s prominutím – sračkami a mystifikujícími informacemi jsme dnes zahlcováni. Kdo tvorbu divadla Ad Hoc zná, mohl by jistě polemizovat, zdali není tento počin doposud „nejslabším“. Možná proto, že je stále živoucí a na Hronov dorazil již proškrtaný a pár škrtů by možná ještě potřeboval. Možná proto, že leč drží pohromadě a baví, honí příliš zajíců. Hlavní a stěžejní nápad, který funguje (tohle slovo bych si měl také zakázat), tak potlačuje nespočet nápadů drobných, které by potřebovaly ještě malinkato zkoncentrovat. Nicméně, objeví-li se slabší místo, stejně vás to baví, protože kočovnická hudba a zpěv. Takže i drobné nechvály stávají se pochvalou. To je prostě strašný. Navíc mluvíme o souboru, který si bere konstruktivní kritiku (teď nemluvím o tomto nešikovném postřehu) k srdci a se svými inscenacemi pak dále pracuje. Dolaďuje a zlepšuje. A pár dalších slov, které na ně zase vysypu opilý až přiopilý, protože se povětšinou potkáme u oběda (kde si zamáváme a prohodíme pár slov) nebo až po jejich představení v Tritonu. Slovy popového klasika a abych měl tečku: „Foré-vr tu-gédr.“
Začít poslední den s Kočovným divadlem Ad Hoc je sázka na jistotu. O téhle všemi oblíbené partě píšu už potřetí a zase nerad, protože je to zase víceméně pochvalné. Navíc jsem leccos už vyzradil přiopilý až opilý Anežce Habancové, která mě musela mít plné zuby (haha). Nejnovější počin Jana Duchka a všech kočovníků Nové TV pokračuje v nastolené poetice. Tedy: dobrý a nosný nápad, inteligentní satira/parodie/parafráze a jako vždy výborná hudba včetně textů. Tento kabaretoidní tvar je o tom, podobně jako v Úsměvech nepilota, dělat si srandu z… a poukazovat na… Dělat si srandu z televizních stanic („nekonkrétních“, a přesto je tam všechny uvidíte) a poukazovat na pitomost až debilnost reportáží, reklam, audiovizuálních výplní, hudebních klipů a jim podobných. Tak přesně a tak vtipně, že to bude až k pláči, jakými – s prominutím – sračkami a mystifikujícími informacemi jsme dnes zahlcováni. Kdo tvorbu divadla Ad Hoc zná, mohl by jistě polemizovat, zdali není tento počin doposud „nejslabším“. Možná proto, že je stále živoucí a na Hronov dorazil již proškrtaný a pár škrtů by možná ještě potřeboval. Možná proto, že leč drží pohromadě a baví, honí příliš zajíců. Hlavní a stěžejní nápad, který funguje (tohle slovo bych si měl také zakázat), tak potlačuje nespočet nápadů drobných, které by potřebovaly ještě malinkato zkoncentrovat. Nicméně, objeví-li se slabší místo, stejně vás to baví, protože kočovnická hudba a zpěv. Takže i drobné nechvály stávají se pochvalou. To je prostě strašný. Navíc mluvíme o souboru, který si bere konstruktivní kritiku (teď nemluvím o tomto nešikovném postřehu) k srdci a se svými inscenacemi pak dále pracuje. Dolaďuje a zlepšuje. A pár dalších slov, které na ně zase vysypu opilý až přiopilý, protože se povětšinou potkáme u oběda (kde si zamáváme a prohodíme pár slov) nebo až po jejich představení v Tritonu. Slovy popového klasika a abych měl tečku: „Foré-vr tu-gédr.“
Pro mě velkým překvapením a rozhodně jedním z nejlepších představení celého Hronova byla inscenace souboru GT Hlinsko - Havlovy kraťasy: Vernisáž. Slovy mého kamaráda O. S., ovšem bez jeho ironického přízvuku s tlesknutím, wau! Tohle byl prostě čistej (za tohle bych asi od někoho erudovaného dostal pohlavek) Havel, podanej mladejma. A tak moc dobře! Předali myšlenku, pracovali s gagem (Havel napsal studii s názvem Anatomie gagu, znáte?), určitým typem groteskna, temporytmem, situací, pauzou, významy a já nevím čím vším, co pořád divadelní kritici požadují. Pořád se mi nechce věřit, že to bylo tak moc dobrý. Díky, že jste ukázali, že se ten Havel fakt dá!
Poslední hronovské představení. Poslední večer. Pohádka na konec. 1. neratovická společnost dovezla svou inscenaci pro děti Oslí kůže aneb Nebojíš se princezničko? Z předlohy světoznámého pohádkáře Charlese Perraulta poupravil Tomáš Pěkný. Výtečná scéna, v níž se dokonce i Jiráskovo divadlo ztrácelo. Nádherné pohádkové kostýmy. K příběhu a tajemnosti hodící se hudba. A já - ten za normálních okolností hodný a mj. také poslední dobou se divadlu pro děti a mládež věnující - potřetí za tento Hronov odcházím před koncem. Proč? Upadající tempo, zdlouhavé pauzy mezi rozmluvami (vždyť to musí dítě ukolébat, když se tak dlouho váhá/mlčí/přemýšlí) a především popisnost. Nepříjemná a odrazující popisnost v celé herecké stylizaci, gestu a doprovodných zvucích. Návodná a "tradičně" vystavěná pohádka, s kulhajícím vyprávěním co do délky. Poctivé převyprávění s efekty, které na sebe vše vyzradí a nepředají dítku zhola nic krom onoho jednoho významu, který mají. Vše je řečeno. Vše je zároveň popsáno gestem a doplněno čímsi dalším. Hlavně, aby to bylo zřejmé. Hlavně, aby dítě pochopilo, že tohle je čarodějka a umí čarovat. Ono je to strašně hezké, ale nemůžu se zbavit pocitu/názoru, že rok 2017 potřebuje pro děti duchaplnější a tajemnější výpověď, než jasnou zprávu o tom, co to tady předvádíme. Abych nebyl k této jinak pěkné pohádce jízlivý, odkážu vás třeba na Mýtus divadla pro děti od Aleny Urbanové. Holt vizuál není vše a ne všem dětem to stačí...
A tady mělo být nějaké to suma sumárum. Jak jsem zklamal s pravidelným psaním, jak jsem se proklínal za dohánění restu, jak jsem měl velký voči a nesplnil mnou stanovený způsob (formát) psaní postřehů a kdesi cosi. Nakonec je ale Hronov o tom tam být a psaní je až druhotné. A i tak bylo mých neoficiálních, neformálních, nahodilých, neredigovaných a punkově/drze/kriticky psaných slov až až. Taky jsem chtěl přidat víc "hronovských songů", ale to by tahle blogová nudle byla už tuplem nekonečná. Tak se stim smiř a já posílám nejlepší možnou tečku. Tak zase za rok! #Lukáš_na_Hronově #vonotopude
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.