#DÍTĚ: Uhlíř, princ a drak

Dítě v Dlouhé, 19. ročník festivalu pro děti a jejich dospělé

Divadlo Lampion, Kladno

Radůza: Uhlíř, princ a drak

režie: Braňo Mazúch

Vidět krásu tam, kde bychom ji nehledali

Pohádka Uhlíř, princ a drak, kterou pro Divadlo Lampion Kladno napsala zpěvačka Radůza a kterou režíroval Braňo Mazúch, vypráví o cestě královské rodiny, nešikovného prince a uhlíře za drakem, který jediný by mohl království zachránit z věčné zimy. Musejí se však nejprve zodpovídat ještě vyšší moci – všeobjímající matce přírodě. Tato pohádka je pozoruhodná hned z několika důvodů. 

Prvním, úzce vázaným již na text, je dramaturgie. S trochou opatrnosti bychom mohli příběh zasadit do kategorie enviromentálních/ekologických pohádek, jejichž ústředním tématem je vztah lidí k přírodě a nutnost její ochrany. Uhlíř, princ a drak ale s tímto poselstvím pracuje nenásilně, nelze ji nařknout z agitace ani patetického apelu, jde mnohem spíš o pobídku k úvahám o nakládání se světem, v němž a zejména na němž žijeme. Zároveň explicitně odkazuje na lokální historii prostředí, z něhož divadlo, pro které byla pohádka napsána, pochází – na těžbu v kladenských černouhelných dolech.

Druhý aspekt, který zaujme na první pohled a je již spíše otázkou inscenační, je určitá atmosféra. V době, kdy je dětský divák zahlcován produkcí dokonale vyumělkovaných disneyovek (a nedej bože jejich hranými remaeky) a image Barbie se stává ne nedostižným ideálem, ale předpokládaným standardem, nás výtvarná práce Divadla Lampion učí vidět krásu tam, kde by ji většinu lidí skutečně nenapadlo hledat. V poetice hornických ochranných helem, hliníkových ešusů, drátovaných kovových lampách. Právě ty sloužily jako materiál pro vznik loutek, které s plastově bezchybným princem či princeznou nemají vskutku nic společného. Vizuální stránku podtrhává i hudební doprovod ve stylu autorčiny tvorby, jehož specifickou zemitostí se dění na jevišti stává mnohem živější a lidštější, než lecjakou popíkově umatlanou lovestory.

Uhlíř, princ a drak. // zdroj: webové stránky divadla

Nicméně: ač v ledasčem obdivuhodná, i tato inscenace má svá úskalí. A řešení bude nejspíš třeba hledat již s textem v ruce. První a zásadní otázka zní: co je zde zlem? Je to Matka příroda, která uvrhá na lidi věčnou zimu a pak si klade úkoly pro propuštění draka? Jsou to lidé zápasící sami se sebou, lidská domýšlivost a sobectví, která donutila moudrou Matku přírodu potrestat je zimou a prozkoušet je před vypuštěním draka? Je to princův nerozmysl, když nalezeného draka omylem opět prokleje? V tomto sdělení celé inscenace vyznívá zmatečně a bylo-li dramaturgicky ujasněné, nebylo režijně dostatečně akcentováno – z anotace se jej dočteme, z jeviště ne. S tím souvisí i často nejasná motivace postav – proč princ kleje? A vůbec – co vlastně víme o charakterech postav, kromě toho, že princ je nešikovný a král se bojí draka?

A ještě jedna drobnost technická. Široce rozšířeným nešvarem divadla pro děti je užívání písniček jako vaty pro efekt. Na této inscenaci je proto podle mě nutno nesmírně ocenit, že písničky nejsou pouze líbeznou kulisou, ale výrazně posouvají děj – a to natolik, že bychom potřebovali chytit každé jedno slovo. To se nám však nedaří – zda kvůli špatnému nazvučení, hlasitosti, artikulaci... inu, trochu ode všeho. Přitom postava „kramáře“ plní v podstatě funkci vypravěče, je proto naprosto zásadní, abychom mu vše rozuměli.

Podtrženo sečteno jde však o dramaturgicky nevšední a ambiciózní, ač v něčem ne zcela dotaženou inscenaci, která svou výtvarnou prací nejen obohacuje české divadlo pro děti, ale zároveň je učí vnímat a poznat krásu a zlato od kýče a pozlátka.