Duše vytržená z těla

Skutečný příběh z doby „dávno“ minulé, o kterém se však ještě „nedávno“ nesmělo mluvit. Nemohlo, neboť nikdo netušil, že vůbec existuje. Autorské drama Kateřiny Volánkové (NE)chtěná útěcha představilo v brněnském Studiu Paradox kromě zamlčovaného tématu japonských utěšitelek (tzv. JANFU) také nově vzniklý soubor – Diverzanti.

Žánrově ambivalentní inscenace balancuje kdesi na hranici mezi dokumentárním divadlem a „malou alternou“, s prvky fyzického divadla. Vizuálně jde o výsostně minimalistický formát, který si vystačí prakticky s několika světélky a dřevěnými paletami. Inscenace stojí především na síle slova a jednotlivých zpovědích či výpovědích všech ženských postav. Hlavní děj se odehrává v době mezi březnem 1938 a listopadem 1942 v údajně nejkrásnějším městě Číny, Šanghaji. Vypráví o třech mladých dívkách (mezi třinácti a čtrnácti lety), které se vydaly za vysněnou prací a poctivým životem, ale v tu chvíli je „osud“ srazil na kolena, neboť se staly oběťmi válečné pasti. Dostaly se do japonské utěšitelské stanice, jež sloužila k tomu, aby vojáci veřejně neznásilňovali ženy. Utěšitelky byly jejich údajnou duševní a psychickou podporou, vzhledem k vypjatému a náročnému zaměstnání. Pro dívky to však byla (NE)konečná doba plná bolesti, křiku, utrpení, nenávisti, pláče a (NE)dobrovolného uspokojování, neboť byly pouze loutkami v rukou mužů, které sloužily k jednomu jedinému účelu. K účelu, který je navždy připravil o všechno – nejprve o svobodu, nelítostně a chladně o panenství a později o veškerou úctu (k životu i sobě samým), víru i možnost se z tohohle pekla někdy vzpamatovat. Výpovědi Ú, Tě a Chy rámcuje vyprávění čtvrté dívky, kterážto věci nahlíží zvenčí. Je neustále přítomna, pomyslně obchází děj a scénicky samotné utěšitelky, tu a tam reaguje, odpočítává dny, popisuje zdi pomyslných kobek, posouvá děj napříč dobou a časem, kapitolu po kapitole, jako když listujete skutečnou knihou. Zároveň by mohla evokovat neustále přítomný a především nevyhnutelný Strach. Může se jevit jako ztělesnění chladně melancholické a drásavě smutné skutečnosti – té odporné reality, která postupně bere dívkám duši. „Pak se dá tělu náhodná duše, která se k němu nemusí hodit. / Tělo, dostalo jsi duši, tak žij! / Moje tělo je všech.“, zaznívá opakovaně.

Čtyři dívky doplňuje jeden muž (Matěj Pohořálek), jenž se objevuje hned v několika rolích. Je vojákem, důstojníkem, doktorem nebo tím jedním jediným „dobrým“, který dopomůže Ú k útěku. Ale že by se tímto aktem najednou Ú život změnil výrazně k lepšímu, to se říct nedá. Osud utěšitelek je nemilosrdný, protože si je vždy znovu najde. Mužský element vnáší do inscenace potřebnou surovost a živočišnost, stává se všemi děsy a běsy, zhmotňuje nejen ta mužská „monstra“, ale veškerou zuřivou odpornost. Pohořálek nezaváhá, nelítostně si udržuje svou šarži až do samotného konce. Mezi jednoznačně nejsilnější scény patří akty znásilňování, během nichž jsou rozhlašována pravidla utěšitelských táborů nebo když zazní nejděsivější a nervy drásající zvuky – siréna či štěkot psů, jenž měli roztrhat každou neposlušnou dívku. Kateřina Vaněčková v roli již zmíněné „obcházející vypravěčky“ je mu opakem. Přináší určitou křehkost a pošpiněnou něhu, ale naplněnou strachem, který se pomaličku mění v neoblomný vzdor. Zbylé tři dívky jsou si rovnocennými partnerkami. 

DIVERZANTI - (NE)chtěná útěcha. // zdroj: instagram souboru

Zprvu to vypadá, že Karolína Baňková (Ú) a Michaela Dovjaková (Cha) svými přesnými a uvěřitelnými výkony přebíjejí Magdalenu Vyskočilovou (Tě), ale to se vytratí v okamžiku, kdy Tě prožije svůj první potrat. Začátek inscenace se může zdát trochu přepálený, herci možná zbytečně tlačí na pilu a budují onu kýženou vážnost/závažnost příliš brzy a příliš zhurta. A přitom se vše, tak jako tak, dostaví plynule a přirozeně. Stejně tak by se dalo polemizovat, zdali neměla inscenace končit posledními zpověďmi po útěku Ú (více otevřeně a přitom stejně bezradně) a zdali bylo potřeba dotáhnout příběh až k samotnému závěru, kde se dostáváme k soudu. Přeživší utěšitelka (naše „vypravěčka“) se totiž rozhodla promluvit. Skokem se tak ocitáme na tribunále v letech 2000 a 2001, kdy bylo konečně možno odhalit zločiny z minulosti. Obžaloba ze zločinu proti lidskosti nemá však jedinou šanci uspět, a to nejen z důvodu promlčené doby. Protiargument k mé polemice je však nasnadě. Inscenace se tak vrací do kolejí doku-dramatu, neboť vše je završeno promítáním krátkých útržků z výpovědí skutečných utěšitelek. To, co zaznělo v inscenaci, ožívá na konci v nelítostné skutečnosti – bývalé utěšitelky neschopné vrátit se k normálnímu životu. Největší síla nejen textu, ale i celé inscenace tkví ve výstavbě. Jednotlivé výpovědi dívek totiž postupně složí drastický příběh, který se ukáže být skutečností. Tak je docíleno až děsivé aktuálnosti, protože co my můžeme vědět, jestli se tohle stále někde neděje? Jestli to stále někde nezamlčují jako už „dávno“ předtím.

Inscenace využívá nespočet jednoduchých, až základních divadelních prostředků, které místy fungují perfektně (rozhoupávání zavěšených světélek, šepoty a ozvěny, prášková barva jako znak aktu, ztráty nevinnosti a neustále se opakujícího mužského pošpinění) a jindy by zasloužily dotáhnout a posunout trochu dál. Stejně tak místy pokulhává tempo, nedozní pauza nebo se nadmíru prodlužuje ticho, ale to už je záležitost premiérového hraní. Drobný problém shledávám i v hudební složce. Zaznívá sugestivní a skvělá autorská hudba v podobě zpívaného leitmotivu dívek (maminčina píseň) a pro atmosféru přesný lehce depresivní klavír. Vedle toho několikrát zazní cellovská verze Carol of the Bells od The Piano Guys, která má sice své tajemné kouzlo, ale… Ale vlastně by se dala využít mnohem účinněji. Například by ji mohla „vypravěčka“ reprodukovat živě, formou takové té pocity a mysl pobuřující „sherlockovské brnkačky“. A celkově, kdyby bylo méně nahrávek a více živé produkce – klidně i na malý, dětský klavírek – byl by efekt mnohonásobně větší. Nicméně, na vzdory mým výtkám zvolená hudba textu velmi sluší, neboť podtrhuje jeho poetické a přemýšlivé až inspirativní pasáže. Ačkoliv i on sám by zasloužil pár velmi opatrných a obezřetných škrtů.

STRACH a ODVAHA. Slova napsaná křídou na protějších zdech završují inscenaci, která je chladnou, surovou, nehumánní, na city atakující výpovědí šílené skutečnosti, jež rodinám ukradla dcery a ženám vzala svobodu a sny. Nutno též podotknout, že vzhledem k tomu, jakým způsobem je budována určitá intimita mezi jevištěm a hledištěm, vyžaduje inscenace malé a komorní prostory. Což premiérový Paradox rozhodně byl. Je otázkou, nakolik se novému brněnskému souboru bude dařit dál, ale rozhodně lze už nyní říct, že svou autorskou debutovou inscenací mají šanci zaujmout. Snad tedy bude jejich osud šťastnější, nežli ten utěšitelský, o kterém se tak odvážně rozhodli promluvit.

Psáno z premiéry 20. ledna 2017.

DIVERZANTI – K. Volánková: (NE)chtěná útěcha. (scénář a režie Kateřina Volánková, hudba Michaela Dovjaková, choreografie Dušan Kraus a Michaela Dovjaková, kostýmy Olinka Psotová, premiéra 20. ledna 2017 ve Studiu Paradox.)