86. Jiráskův Hronov, festival amatérského divadla
Mrsťa Prsťa Kouřim
W. Shakespeare, M. Drahovzal: Mnoho povyku pro nic
režie: Martin Drahovzal
Po Snu noci svatojánské jsme měli možnost shlédnout ještě jednoho Shakespeara – Mnoho povyku pro nic souboru Mrsťa Prsťa Kouřim v režii Martina Drahovzala. Inscenace je pojata jaksi fraškovitě a diváka na to hned od začátku připravuje výrazná herecká stylizace a estetika laciných pouťových kolotočů. Napoví i nápadná linie commedie dell'arte. Zajímavý je rámec fenoménu hry, který celý děj obklopuje – především hry karetní, která v průběhu děje slouží nejen jako zdroj humoru, ale také vytváří půdu pro práci se symbolikou a pro hlubší významovou rovinu, která povyšuje prostou veselohru na malinko složitější tvar. Otázkou zůstává, zda se výtvarné řešení pohybuje ještě v hranicích určitého odlehčení souvisejícího s žánrem, nebo je již překračuje do prostor nevkusu. Jako diváci od začátku víme, že inscenace sama sebe nebere příliš vážně, často je to i velmi sympatické, ale křiklavé lesklé kostýmy a dřevěné (nebo papírové?) mečíky evokují spíš postavičky z kinder vajíček, než prostředí cirkusu, na nějž se snaží odkazovat.
Co je však největším a obecným problémem, je temporytmus. Ačkoli Mistrova předloha byla pro tuto inscenaci očividně dost proškrtána, i ta hodina a půl dokáže být útrpně dlouhá. Je to hra, v níž se od začátku do konce hlavně mluví, a pokud divák na jevišti neuvidí dostatek pohybu, který by mu rozfázoval a utřídil řečené a udržel jeho pozornost, tak ani při nejlepší vůli nemá šanci. Důkazem budiž hlasité zachrápání z hlediště, které zaznělo již někdy v první čtvrtině. Řešením, prosím pěkně, rozhodně není přestávka, naopak, je poměrně strategické, že od ní tvůrci upustili. Třeba je zapnout motor, který by vlil energii i do dění mimo cirkusovou pasáž. Tento žánr potřebuje, aby scéna téměř končila ještě ve chvíli, kdy již přichází jiná, aby to „odcejpalo“, aby se pravidelně střídaly napjaté a uvolněné momenty. A propos, cirkusová scéna - velmi zajímavý a hezky zpracovaný úsek – která děj nikam neposouvá a je pouhou vsuvkou, také není nejkratší. A navíc, místo aby rytmickou stavbu podpořila, úplně ji rozbourává. Nicméně, kromě již zmíněného rámce karetní hry, stojí rozhodně za poklonu nápadité multifunkční řešení scény i slušné herecké výkony. Upřít nelze ani humor, ať už více, či méně laciný. V současnosti je to inscenace, která má dobře nakročeno a snadno by mohla mít na víc, než že si ji divák buď užije…nebo u ní usne.
Co je však největším a obecným problémem, je temporytmus. Ačkoli Mistrova předloha byla pro tuto inscenaci očividně dost proškrtána, i ta hodina a půl dokáže být útrpně dlouhá. Je to hra, v níž se od začátku do konce hlavně mluví, a pokud divák na jevišti neuvidí dostatek pohybu, který by mu rozfázoval a utřídil řečené a udržel jeho pozornost, tak ani při nejlepší vůli nemá šanci. Důkazem budiž hlasité zachrápání z hlediště, které zaznělo již někdy v první čtvrtině. Řešením, prosím pěkně, rozhodně není přestávka, naopak, je poměrně strategické, že od ní tvůrci upustili. Třeba je zapnout motor, který by vlil energii i do dění mimo cirkusovou pasáž. Tento žánr potřebuje, aby scéna téměř končila ještě ve chvíli, kdy již přichází jiná, aby to „odcejpalo“, aby se pravidelně střídaly napjaté a uvolněné momenty. A propos, cirkusová scéna - velmi zajímavý a hezky zpracovaný úsek – která děj nikam neposouvá a je pouhou vsuvkou, také není nejkratší. A navíc, místo aby rytmickou stavbu podpořila, úplně ji rozbourává. Nicméně, kromě již zmíněného rámce karetní hry, stojí rozhodně za poklonu nápadité multifunkční řešení scény i slušné herecké výkony. Upřít nelze ani humor, ať už více, či méně laciný. V současnosti je to inscenace, která má dobře nakročeno a snadno by mohla mít na víc, než že si ji divák buď užije…nebo u ní usne.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.