#JH2016: Puntíkáři z Popelky

86. Jiráskův Hronov, festival amatérského divadla

TS Light při ZUŠ Na Popelce Praha 5

M. Kratochvíl, L. Tretiagová: Puntíkáři, pachatelé dobrých skutků

režie: Lenka Tretiagová

Taneční studio Light z pražské ZUŠ Na Popelce není na Hronově nováčkem. Podobně jako loni přivezli (na první pohled) výrazový tanec, který se však zároveň nebojí slova ani práce se světlem či kostýmy a podobně jako loni trefili do černého. Jejich inscenace Puntíkáři pod vedením Lenky Tretiagové, která volně zpracovává povídku z dětské knihy Miloše Kratochvíla, je nesmírně cenná hned v několika ohledech.

Jednak pro jejich schopnost sdělovat. Ať už chtějí předat emoci nebo ilustrují zoologickou zvířenu, i divák, jehož oko není čtení pohybovek přivyklé, rozumí naprosto přesně, co se na jevišti děje. A ve chvíli, kdy by pohyb nemusel být dostatečně nosným či čitelným prostředkem, soubor s elegantní plynulostí přechází k verbalizaci, ať už v podobě replik nebo voicebandu. Vše se dynamicky střídá a dění na scéně má švih a bere diváka s sebou. Jako symbol či významová zkratka bohatě vystačí čepice, které ve výsledku řeknou víc, než jakýkoli pohyb nebo věta. Tedy jedním slovem sdělnost - efektivní i efektní.

Dalším velkým plusem je právě tato syntetičnost, toto střídání a prolínání použitých prostředků (navíc technicky velmi kvalitně zvládnutých), protože balancováním na hranicích tance, pantomimy, činohry, voicebandu, stínohry a kdoví čeho všeho co mi ještě uniklo, osahávají neobvyklé cesty, jak příběh sdělit. A jak vidno i z předešlých inscenací, nacházejí vlastní, neotřelý styl. Čím je to důležité dokládá samotný ohlas - diváky to zaujme, vtáhne, jdou s jevištěm a zároveň mu rozumí. Ač jde o mladý soubor a představení trvalo pouze necelé půl hodiny, jen máloco vzbudilo mezi hronovskými diváky tak pozitivní reakci, což budiž důkazem, že soubor nebloudí v žádné slepé uličce.

Poslední velká pochvala budiž za dramaturgii. Téma se totiž dotýká otázky stále ožehavější, s níž se však společnost dosud nedokáže vypořádat, se smyslem a důsledky systému hodnocení tereziánského školsví, na nějž naráží již několikátá generace a který se nezřídka obrací proti dětem. Nemohl být nejspíš zvolen lepší symbol, než právě pochvalné a kárné puntíky, jejichž absurdní nesmyslnost interpretuje soubor s laskavou nadsázkou a humorem. Závěrečné prohlášení, že „škola nás naučila statečnosti“ je tak nadneseným podtržením všeho, co jsme viděli a slyšeli. Hodilo by se napsat, že dávám studiu Light velký červený puntík, ale vzhledem k povaze věci jim raději tleskám.