3. června 2016

#DÍTĚ: Jak divadlu nespadla klec

http://www.divadlovdlouhe.cz/
Dítě v Dlouhé, 18. ročník festivalu pro děti a jejich dospělé

Divadlo Alfa - T. Jarkovský, J. Vašíček: Spadla klec!
režie: Jakub Vašíček j.h., dramaturgie: Pavel Vašíček

Třetí den festivalu, páté představení. Tentokrát plzeňské Divadlo Alfa s jejich inscenací Spadla klec!. Tematicky tolik rozdílná, ale v mnohém podobná. Z čistě scénografického hlediska – všech pět inscenací, které jsme doposud viděli, má jako hlavní scénický prvek multifunkční objekt, který je divadelní holkou pro všechno, mění se podle potřeby na cokoli.

Nejenom, že jsou tyto „jarmareční boudy“ poměrně praktické a vytváří prostor pro výtvarné vtipy, ale především je to prostředek, který je bytostně divadelní. Prostředek, skrze který se manipuluje s divadelní iluzí. Filmmakeři, Spadla klec! a Kocour v botách jsou naprosto přiznaným a otevřeným divadlem, kde je na začátku nastolen klíč ke čtení: teď hrajeme divadlo a dívejte se, jak se to dělá. Dokonalá antiiluzivnost, která odhaluje dětskému divákovi principy fungování divadla, práci s rekvizitou, loutkou, hudbou, zvukem a koneckonců i práci hereckou. Děti vidí, jak se co na divadle „vyrábí“. Hradecká Princezna Turandot a liberecká Kapela jede! přirozeně také pracují velmi divadelně, ale nikoli tolik otevřeně. Jde o iluzi, ačkoli velmi stylizovanou. Nerozhoduji, co z obou principů je lepší, pouze poukazuji na to, že tu jsou a tvoří (nejen) zajímavou dramaturgii festivalu.

Jestli si něčeho na inscenaci Spadla klec! aneb první případ poručíka Vitáska velmi cením, tak je to právě odhalování tvorby divadla. Stejně, jako jsou Filmmakeři „film na divadle“, je Spadla klec! divadlo na divadle, což je sám o sobě absolutní antiiluzivní princip. Trestanci věznice na Borech, Borská divadelní cela, nazkoušeli představení pro milovaného poručíka Vitáska, který odchází do důchodu. Bezděky mi na mysli vytanulo Cimrmanovo léčebné divadlo, v němž se staříci ve starobinci mohou vyzpovídat ze svých mindráků. Stejně tak ve Spadla klec! vězni hrají sami sebe v příběhu o prvním Vitáskově případu. A třeba Velkýmu Franckovi (Petr Borovský) oscilace mezi současným vězeňským stavem a minulostí, kdy ještě vesele kradl, činí problémy. Proto podporučíkovi Vitáskovi (jediný pozvaný profesionální herec z Alfy, Josef Jelínek) nedokáže nejprve přiznat, že něco ukradl, ačkoli to má v roli, protože je jinak zvyklý zapírat. 



Režisér Jakub Vašíček otáčí, převrací a překlápí perspektivy jedné situace. Honička v autech je znázorněná tak, že chvíli se díváme na auto zvenku (namalované na kartonu) a chvíli se díváme dovnitř auta, které supluje železná vojenská palanda. Takových fascinujících a nápaditých divadelních kousků je inscenace plná (snad se ještě musím zmínit o hořící šňůře od dynamitu, která je znázorněná pohybem hořící prskavky… to nevymyslíš!), ale nikoli přeplácaná. Kromě toho, že jsou tyhle vděčné kousky vtipné, udržují dobře našlápnutý temporytmus inscenace. Jedinou zbytečností v promyšleném a konzistentním parodickém příběhu na kriminálky ze 70. a 80. let je písnička, kterou zpívá vězeňkyně Andula. Abych parafrázovala jednoho z mých pedagogů – podmínkou každé inscenace pro děti, která chce být dobrá, není, aby tam byla písnička.

Pokud bych chtěla šťourat, mohla bych se ptát, co dál je za vtipností a vynalézavostí inscenace? Co mi nabídne příběh sám o sobě? Ale šťourat nechci, protože si tohoto typu divadla pro děti vážím. Toho, které přiznává, že je divadlo a vzniká teď a tady. Ukazuje to totiž dětem, jakou sílu má jako médium, přes nějž se dá sdělit úplně všechno tak, jak to jiná média nedokážou. Způsoby mnohem zábavnějšími a provokativnějšími, způsoby, které ozvláštňují to, co vidíme každý den.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.