30. listopadu 2015

Divadlo divadlem na divadle

Nezasvěcený čtenář této reflexe zřejmě nepochopí smysl titulku. Stejný vztah k divákovi má ale i nová inscenace Divadla Na zábradlí Hamleti tradičního tria Mikulášek-Viceníková-Cpin.

Divadlo Na zábradlí - Hamleti // zdroj: web divadla // foto: KIVA

Hamleti jsou pátou Mikuláškovou inscenací, která vznikla přímo na Zábradlí. Šedá sedmdesátá, Cizinec, Požitkáři, předposlední byl již stažený Doktor Živago. Ostatní inscenace jsou „převezené“ z brněnské Reduty. Všechny Mikuláškovy inscenace, které jsou či byly uváděné Divadlem Na zábradlí, mají mnoho společných jmenovatelů. Mikulášek používá stále stejné inscenační principy, drží se dramaturgyně Dory Viceníkové a scénografa Marka Cpina. Vybírá si primárně texty, které nevznikly pro divadlo (inscenace Cizinec, Europeana), v Požitkářích a v Hamletech vytváří koláž úryvků ať už z beletrie, tak z esejů nebo filozofických úvah. Herci místo konkrétních postav vytváří obecné bytosti (Europeana, Buržoazie), které nemají vlastní jméno či identitu, a přesto zde existuje psychologická linie postavy (nejvíce patrné v Požitkářích). Mnohdy hraje jednu postavu několik herců (Zlatá šedesátá, Cizinec, Hamleti), což nabízí větší možnost k prozkoumání postavy - režisér, a tudíž i divák, ji nazírají z více úhlů skrze odlišné herecké interpretace. Mikulášek nepracuje klasickou narativní metodou, jednotlivé scény na sebe logikou příběhu nenavazují, spíše se jen tak zjevují v libovolném, avšak detailně promyšleném pořadí, aby nakonec splynuly v jednotný obraz. Inscenace jsou velmi ironické až sarkastické, nadsazené, kýčovité, metaforické, výtvarné, epické, postavené na práci s rekvizitou, s pohybem symbolů, na křečovitém a stylizovaném herectví.

Pokud si režisér zvolí takto výraznou metodu, s níž pracuje v podstatě neustále – a to i na jiných scénách: Viktor aneb Dítka u moci v Divadle v Dlouhé, do určité míry i Kafka 24‘ v Dejvickém divadle (ale tam už je to zase trochu o něčem jiném, uznávám) – hrozí tu reálné nebezpečí, že se začne opakovat, ne–li sám sebe vykrádat. Samozřejmě, že pokud má režisér svou metodu, nevyhne se opětovnému používání či variování některých principů. Dokud jsou tyto originální, nové, překvapivé, prostě jiné, je vše naprosto v pořádku. Nepřijde mi legitimní kritizovat režiséry za to, že „tohle už jsme přece někde viděli“. V Doktoru Živagovi, se tomuto riziku Mikulášek přiblížil, a inscenace vyzněla jako jakási manýra (více v recenzi zde).

Divadlo Na zábradlí - Hamleti // zdroj: web divadla // foto: KIVA

MEZI NÁMI HERCI

Podobu Mikuláškových Hamletů spoluvytvářeli herci. Je to logické, neboť herci jsou ústředním tématem inscenace. Textová materie inscenace se skládá z textů Thomase Bernharda, Petera Handkeho, Lot Vekemansové, Heinera Müllera, Fjodora Michajloviče Dostojevského, Tennessee Williamse a (jen tak mimochodem) Williama Shakespeara. Herci tu hovoří a hrají sami o sobě, o možnostech a nemožnostech hereckého projevu, o psychickém backgroundu, o hereckých snech a herecké realitě. Což je v kontextu toho, jak moc jsou pro Mikuláškovy inscenace herci důležití, dalším logickým krokem.

Režisér používá více komických a parodických scén k nazírání problematiky, avšak probleskávají scény až tragicky laděné, respektive tragikomicky, což tíživost ještě více umocní. Zmínit lze monolog Jakuba Žáčka, který naprosto zoufale přemlouvá ostatní, ať za něj vezmou scénu, kde má hrát opilého. Nicméně nakonec začne říkat svůj monolog, stává se opilým, a zoufale, mezi neustálými pády, křičí, že už to nechce hrát! Obdobné scény se týkají téměř vždy temných stránek a důsledků provozování herecké profese – jak jsou herci ovládáni a ničeni vlastními rolemi. Podobné momenty lze ocenit nejvíce. Režisér a herci v nejrůznějších metaforách ukazují, v čem je podstata herectví (například v monologu Jakuba Žáčka, kde říká: „Na všechny jsem vždycky všechno jen hrál… Nežiju skutečný život“. Tyto věty se pak znovu ozývají na konci představení, kde je vyslovují s různou dikcí všichni herci.) Mikulášek herce zesměšňuje a utahuje si z nich, zároveň ale jejich situaci přehnaně nezlehčuje. Přistupuje k herecké profesi s pochopením. Mnoho lidí nevnímá herectví jako plnohodnotné zaměstnání (důležitost umění jako takového nepočítaje) – vezmeme-li toto v úvahu, jedná se o inscenaci, která může mnohému takovému skeptikovi přinést mnoho nových pohledů a názorů (pokud ovšem takový skeptik do takového divadla přijde…).

Divadlo Na zábradlí - Hamletí // zdroj: web divadla // foto: KIVA

V Hamletech se divák nemusí bát žádných nečekaných změn a šoků. Jde o smršť uzavřených scének, skečů, gagů, které velmi dobře fungují sami o sobě. Více než v jiných inscenacích jde v Hamletech Mikulášek po vtipu. A to hned od samého začátku, který tvoří série gagů – herci se v úplné tmě baví o podobě inscenace, kterou vytvářejí, navrhnou nějaký nápad, ale to, co vidíme, když se rozsvítí, neodpovídá úplně tomu, co jsme očekávali - například místo líbezného tance uvidíme extaticky se třesoucí Janu Plodkovou na hudbu skupiny Liars.

Herci vystřídají mnoho poloh. Ironii, nadsázku, brutalitu, parodii, křeč, slzy, pravdivost. V (pro mě) překvapivé poloze se objevuje Petr Čtvrtníček, který vystupuje ze své obvyklé klaunské role. Ne po celou dobu, místy sází na své osvědčené způsoby, jak pobavit diváka (vykulené oči, popotahování nosem, jeho ostré a svrchu řečené „no“, kroucení hlavou, reakce absurditou…). Mnoho diváků se zasměje a bude se smát jenom proto, že je to Čtvrtníček, a ten je prostě vždycky vtipný (s tímto faktem Mikulášek nepochybně pracuje). V této roli ale dokázal, že neumí být jen a jen vtipný, ale že umí hrát i vážně, a to v monologu o hereckých snech a střetu s realitou, a předpokladech studentů DAMU, monolog herce ostříleného životem a divadlem. Hrát vážně, bez veškerých ozdůbek a vtípků, vážně a velmi dobře! (To by mohla být výzva pro režiséry – Petr Čtvrtníček jako Král Lear nebo Macbeth?)

Divadlo Na zábradlí - Hamleti // zdroj: web divadla // foto: KIVA

Inscenace se může zdát být až podezřele snadno čitelná. Diváci se smějí, protože obsahuje mnoho prvoplánově humorných situací. Největším problém celé inscenace je bohužel její interní zaměření. Jsou zde odkazy dovnitř Divadla Na zábradlí, které ještě mohou pochopit lidé, kteří se kolem této scény pohybují. Jsou tu narážky, které zaregistruje jen skutečně zasvěcený divák znalý divadla, jeho pojmů, historie, teorie (ale abych byla upřímná, ani já jsem nerozklíčovala velkou část narážek). Hamleti obecně narážejí na otázku toho, jak moc veřejnost zná a rozumí divadelní terminologii. A jak vůbec společnost zná a vnímá divadlo, jak rozumí jeho principům. Mikulášek zde sice určité divadelní principy obnažuje, otázka ale je, nakolik je to pro diváky pochopitelné. A za další – Mikulášek tu odkazuje i k různým zkušenostem herců, k jejich kariérám, rolím, k jiným divadlům, k divadelním hrám… Pokud nevíte, že Jan Hájek hraje v Činoherním klubu Ivana v inscenaci Bratři Karamazovi, asi nemůžete pochopit celý ten mišmaš, kdy Hájek říká kus Ivanova monologu, další herci opakují jiné repliky (pravděpodobně také z rolí, které hráli). A pokud nevíte, co dělá inspicient, pak u řady výstupů Václava Vašáka nebudete jeho promluvám rozumět. V tomto případě se mi pak ale zdá, že taková inscenace nemůže dlouho fungovat, protože přesně naráží na to, že diváci nebudou rozumět jazyku, který Mikulášek zvolil. Vzhledem k tomu, že divadlo – minimálně to, které se dělá Na zábradlí – vždy vzniká pro diváka, nemělo by se uzavírat samo do sebe.

(Psáno z první reprízy dne 20. listopadu 2015)

DIVADLO NA ZÁBRADLÍ – Jan Mikulášek, Dora Viceníková a kolektiv: Hamleti. (režie Jan Mikulášek, dramaturgie Dora Viceníková, premiéry 13. a 14. 11. 2015)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.