25. září 2015

#nextwave: Teroristé a démoni počtvrté

...příští vlna/next wave... - Teroristé a démoni

S. Petrů: Daemoni
režie: Zuzana Patráková

Čtvrtek na festivalu …příští vlna/nextwave… se nesl ve znamení divadelních démonů. V pražské premiéře byli uvedeni Daemoni – pochmurná inscenace pojednávající nejen o „daemonech“ samotných tvůrců, ale především o „daemonech“ brněnských velikánů Jiřího Mahena a Bořivoje Srby. Hru napsala Simona Petrů a režírovala ji Zuzana Patráková.

Jiří Mahen a Bořivoj Srba. Jména, která v divadelních kruzích vždy rezonovala a dost možná nejen v nich. Dva muži, kteří se nikdy nesetkali, a přesto měli mnoho společného – Brno a jeho divadla, odpor a problém s nastupujícím režimem. Byť Mahen i kvůli depresím německou okupaci neustál a Srba vytrvale bojoval s komunismem a normalizací. Společný mají také nesmazatelný odkaz, jejž oba zanechali nám a našemu divadlu. A právě z jejich osudů a díla čerpá inscenace o tom, jaké to může být, když divadlu zasvětíte a obětujete celý život. Jak vás to změní a jaký to na vás bude mít vliv, protože: umění si neochočíš, ono si dříve ochočí tebe.

Mahen, Srba, Petrů: Daemoni / foto: Andrea Malinová

Divadlo je povolání v tom, že ho dělají lidé, kteří nemůžou jinak, opakuje si muž (Vít Pískala) ve společnosti dvou žen (Tereza Lexová a Zuzana Kuricová). Na jednoduché scéně (stačí jim jen dvě židle, stůl a pár rekvizit) se vykresluje vztah muže a ženy. Žena obětuje divadlu až příliš mnoho a muž se s tím nedokáže smířit, a tak na ni „útočí“ svými city, svou ironií a chladnou logikou. Oba stojí nad pomyslnou propastí dneška a jejich příběh je protkán osudy Jiřího Mahena a Bořivoje Srby, kteří jsou jim nejen vzorem, ale i příznačnou výstrahou.

Principiálně jde o divadlo na divadle, kdy se postupně přehrají osudy obou umělců, aby byly pokaždé vzápětí odhozeny jako nějaká divadelní maska a mohlo se vrátit ke stěžejnímu vztahu muže a ženy. Třetí žena, Slovenka Zuzana Kuricová, poté představuje a symbolizuje ony démony-našeptávače, jež se prohánějí všude kolem – múzu Thálii, teror komunismu a mnohé další. Z osudů Mahena a Srby se dozvídáme, co je trápilo a s čím bojovali, a paralelně k tomu procházíme jejich životy. Životy umělců, které vzala h/Husa na provázku na procházku a řekla jim: pojď. Na procházku, na které Mahen rybařil, knihovničil, psal, nebyl doma a obětoval se divadlu, a na procházku, kde Srba vychovával své studenty, četl, četl a psal a kde založil na podzim roku 1967 divadlo, jehož název i umělecké východisko má počátek ve stejnojmenné předmluvě v knize šesti libret Jiřího Mahena.

Mahen, Srba, Petrů: Daemoni / foto: Andrea Malinová

Inscenaci doprovází melancholická až snová hudba Pavla Fajta, která dopomáhá k nostalgičnosti vyprávění, uklidňuje a zároveň „graduje“ ono zmítání se mezi démony divadla a tvorby. Plusem i minusem je fakt, že si představení pravděpodobně více užijí diváci poučení – znalí kontextu, divadelníci a lidé, kteří měli tu čest se s Bořivojem Srbou (loni zesnulým) setkat osobně, narozdíl od diváka nepoučeného, jemuž mnohé „echt divadelní“ nuance prostě uniknou. Zároveň to však neznamená, že by to bylo dílo výhradně a pouze pro vybranou skupinu. Inscenátoři vyprávějí poutavý příběh, bohatý na výroky a myšlenky obou osobností. Kromě jiného tak oběma pánům vzdávají hold. Hold, který se vrací k tomu, jak vytrvale oba se svými démony bojovali. I tak ale Daemoni rozhodně nejsou tou chlácholivou inscenací, jejímž úkolem je pouze vzdát úcty a poklony.

Reflexe vyšla také ve festivalovém zpravodaji Tsunami a na iDN.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.