Portrét: Viktor Konvalinka

Ve čtvrtek 4. června se v pražském Národním divadle uskuteční poslední letošní baletní premiéra, tentokrát z dílny legendárního izraelského choreografa Ohada Naharina: Decadance. Stěžejní roli zde představuje sólista ND Viktor Konvalinka, jehož podrobný portrét vám nyní přinášíme.

Jako výrazný interpret se Viktor Konvalinka projevoval již během studia. Coby čerstvý absolvent pražské taneční konzervatoře ztvárnil ústřední postavu Zuskova Bolera – bíle oděný muž manipulující s hrací kostkou, stejně jako s osudy svých altereg, jehož postavení těla i pohyby mnohdy připomínaly Nijinského Fauna. Působivá role, která divákům absolventského koncertu, lačnícím po nových talentech, ukázala nový objev české taneční scény – výrazný i přesto, že postavy vedlejší byly tančeny studenty pravděpodobně nejsilnějšího ročníku za poslední roky TKP (velká část z nich je dnes sólisty předních evropských souborů). Již tehdy byla jeho inklinace k současnému tanci zjevná, zároveň si však držel solidní laťku v klasické technice. I to bylo důvodem, proč ihned po absolutoriu získal angažmá v baletu ND. Soubor se tehdy ještě stále formoval ku obrazu uměleckého šéfa Petra Zusky a právě Viktor Konvalinka dostal příležitost stát se jeho klíčovou postavou.

V baletních souborech je zvykem dodržovat hierarchii. V Čechách to sice neplatí s takovou přísností, jako v nejvyspělejších baletních zemích, přesto i v pražském Národním divadle se musí tanečník prokousávat od maličkých sborových partů k rolím větším – a na talentu tanečníka záleží, jak rychlá cesta to bude. Touto tradiční cestou si prošel i Viktor Konvalinka. Demisólistou se stal hned po roce, sólovou smlouvu podepsal o sezónu později. Od počátku byla zjevná jeho inklinace k současnému tanci, přesto, v souvislosti s repertoárem Národního divadla, patří do jeho rejstříku i množství rolí klasického charakteru. Ne vždy ale zde dokáže využít specifičnosti svého projevu. Jeho ztvárnění Lenského ve světoznámé verzi Oněgina choreografa Johna Cranka naráželo na určité limity v klasické technice (patrné bylo zejména při srovnání s alternujícími), stejně jako určitou plochost charakteru. Pokud by se použila starší terminologie klasického baletu, bude Konvalinka vždy spíše tanečníkem démi-character (vysoká úroveň techniky je doplněna výraznější dramatičností či naopak komičností charakteru), nežli noblesní danceur noble. Role milovníků a romantických mladíků nepůsobí v jeho podání zcela věrohodně (s výjimkou, kdy mu role umožňuje vystavět postavy netradičním způsobem – jako byl například rozmarný floutek – princ – v Popelce Jean- Christophe Mailotta, který se pokoušel osahávat ňadra víly). Za přešlap by se dalo považovat i jeho obsazení do role Otce Lorenza v poslední verzi Romea a Julie. Tato postava je v Zuskově pojetí Shakespearova příběhu jednou ze stěžejních, Konvalinka nemá absolutně žádný problém s pohybovým rejstříkem, avšak charakter mnicha jako by byl pro Konvalinku až svazující. 

 Ohad Naharin: Decadance // zdroj: webové stránky Národního divadla 

Ve sboru působí Viktor Konvalinka jako průměrný tanečník a interpret, avšak v rolích, které mu umožňují širší vykreslení charakteru, dokáže excelovat. To se ukázalo například v baletech choreografa Youriho Vámose. Odpudivá slizkost podlého Jaga byla do jisté míry vytvářená kostýmem a líčením, avšak nesmírná krutost a záliba v utrpení druhých již byla v Konvalinkově režii. Jeho vlastní vzhled – podlouhlá bledá tvář s nevýraznými lícními kostmi, světlé vlasy a absentující obočí, které si musí na představení domalovávat – mu umožňuje velkou plasticitu. To je patrné i v oblíbeném (a dnes již derniérovaném) Louskáčku – Vánočním příběhu, kde se Konvalinka představil v dvojroli Ďábla a Klárčina tatínka – humor a lehká zvrácenost postav je přesně to, co Konvalinka dokáže skvěle vystihnout. Určitá „mladost ducha“ umožňuje tomuto tanečníkovi ztvárňovat i postavy teenagerů, což je případ hlavní role Krabata v Čarodějově učni, baletu vytvořeném Janem Kodetem ve spolupráci s režijním tandemem SKUTR. Kodetův choreografický rukopis je pro tanečníky i diváky jasně čitelný, přitom nenudí, a interpreti mají možnost hlubšího rozpracování svých postav. Konvalinka tak přirozeným způsobem prochází fázemi od ztraceného sirotka, přes naivně zamilovaného mladíka, až po chladnokrevného protivníka Mistra z Černého mlýna.

Konvalinkovo pojetí tance a pohybu vůbec by bylo rozpoznatelné, i kdyby se jednalo o stínohru. Specifické pohyby hlavy, vycházející z až křečovitého napětí v šíji, bylo vidět už v Zuskově Boleru a dodnes je uplatňuje i v choreograficky volnějších pasážích dalších rolí. Zároveň je přenáší i do vlastních choreografií. Není to pouze věcí interpretace, ale spíše vytvářením vlastního pohybového rejstříku, který dokáže přenášet i na ostatní tanečníky. V minulé sezóně se konala Konvalinkova první „velká“ premiéra coby choreografa baletu ND – Guru v rámci komponovaného večera Česká baletní symfonie II. Ač v tomto kusu Konvalinka netančí, zejména úvodní pasáž „vzniku guru“ jako by byla vtělením jeho vlastního pohybového stylu.

Jako choreograf se Viktor profiloval již na konzervatoři, největší pozornost ale na sebe upoutal v rámci taneční skupiny DEKKADANCERS, kterou založil spolu se svými kolegy z Národního divadla Tomem Rychetským, Tomášem Červinkou a fotografem Pavlem Hejným. Pavel Hejný zde tvoří určitou multimediální nadstavbu – promítání videí je jedním z těch prvků, kterým skupina překračuje hranice žánru. Vážná témata jsou u nich buď znevažována či hnána do absurdity. Častým prvkem je zde násilí, šikana, hrají si se stereotypy. A především divácky vděčné zapojení prvků naprosto nesourodých. Když byla jedna z prvních společných choreografií dua Konvalinka-Rychetský, Jakstohoven, natáčena v rámci absolventského koncertu TKP, Česká televize jej nezařadila do celkového programu, ale jako „taneční grotesku“ jej uvedla samostatně a po desáté večerní. Spíše než o tanec se zde skutečně jedná spíše o jakési pohybové gagy. Za epické hudby sledujeme zpomalený atletický závod s mezinárodní účastí, kde se jeden soupeř snaží nekalým způsobem vyřídit své soky – kladivem, pastí na medvědy, slupkou od banánu... Konvalinka zde představuje Němce, který pachem z boty otráví svého židovského protivníka. Vítěze zasahuje blesk a přichází Michael Jackson s košťaty a větrákem… Je zde patrná inklinace až k pantomimě a hereckému projevu. Výrazná divadelnost a schopnost vyvolat již během představení nadšené ovace – to je to, co odlišuje DEKKADANCERS od ostatních tuzemských souborů soudobého tance. Na Jakstohoven navazuje i další humoristická, tentokrát však ještě palčivější choreografie. Kill de Bill paroduje americké válečné filmy, ponižuje se zde nejslabší člen skupiny, střílí se divočák, z nebe padají bomby, a do tance smíření přichází „Michael Flatley“.

Téma války a osamělosti v ní Konvalinka ukázal i v dalším svém (tentokrát již výhradně) stěžejním kusu – komorním Ultimo, za jehož intepretaci byl v roce 2010 nominován na Cenu Thálie. Příběh dvou mužů ukrytých v bunkru, snažících se o zdánlivě normální život, který by jim pomohl vyhnout se šílenství. I zde je, jak je pro Konvalinku typické, přítomen prvek humoru, avšak za již velmi hořké atmosféry, mezi padáním bomb a plynovými maskami. Hořkost je patrná i v Umíněnosti ztracených. Hledání hrdinů dnešní doby v jejich normálním bytí, v mezilidských vztazích i uspěchané době (a také jednom odcházejícím Supermanovi). Tuto choreografii, ve které vystupují čtyři muži a čtyři ženy, považuji za nejvíce signifikantní pro charakteristiku Konvalinkovy tvorby. Je zde vidět jak černý humor, tak krutost, naprostá absurdita, a divák se přesto náramně baví. Mezi skupinovým tancem vyniká Konvalinkův intimní duet se Zuzanou Šimákovou. Tanečník zde představuje lehce autistického mladíka, který, jako by mimoděk, ubližuje své partnerce. Postava je vězněna ve svých vlastních myšlenkách, a do reality se dostává pouze skrze násilí na dívce a její strach. Přesně taková je poloha, ve které dokáže být Viktor Konvalinka nejpůsobivější, a ve které dokáže perfektně propojit svůj taneční um s interpretací.